Okované boty aneb horor část III.

Dech se mi neuvěřitelně zrychlí, před očima se mi objeví rudý vykřičník. Muž se tváří vážně, smrtelně vážně a já nepochybuji, že se hodlá skutečně vystřelit. Jeho temné oči září do tmy a škodolibě se na mne smějí. Místo toho, abych vykřikla o pomoc, nohy se mi třesou a z hrdla se ztratil dech.

"Auf die knie!" křikne muž a kývne pistolí na dřevěnou zem. Moc dlouho mi netrvá, abych jeho posunek pochopila a tak si rychle klekám na zem. Dech se mi zrychlil napětím a na kůži vyrazila husina. K tomu tu sedím jenom v noční košili. Že já jsem jenom vstávala pro pití..

"Bitte nicht," zakoktám mou mizernou němčinou. Doufám, že jsem nepopletla slova, doufám, že se nade mnou slituje. Proč mne chce vůbec zabít? Co se stalo s Julií? Jak se sem, do Čech dostal Němec a ještě k tomu takovýhle? Myšlenky se mi v hlavě jen hemží.

"So," začne muž přičemž si revolver přitiskne na hruď," erkennen sie mich oder nich?" poví se vyzdviženým obočím. Zkouším si vzpomenout na lekce němčiny ve škole. Teď by se mi opravdu hodilo dávat v nich pozor a tak si i něco pamatovat. Nakonec se mi podaří tu jeho větu nějak přelouskat. Poznávám ho? Pozorně si ho ještě prohlédnu, i když ho vidím špatně, dokážu rozeznat jeho rysy. Černé vlasy jako uhel, husté ale skvěle učesané, obočí je posazeno těsně nad velkýma očima. A k tou ten škodolibý úsměv-mezi prvními dva horními zuby má mírnou mezírku. Teď když se na něj tak koukám mi dojde, že jeho lebka má podobný tvar jako kočičí. Moje oči zabloudí až k jeho okovaným botám. Počkat, počkat, počkat! Přesně takhle nějak vypadal ten muž v mých nočních můrách!