Okované boty aneb horor

Jdu temnou chodbou starého, napolo zbořeného domu. Když mi kamarádka zdělila, jestli bych s ní nejela na prázdniny, netušila jsem, že když se octnu před prahem tohoto místa, budu pociťovat strach a úzkost zároveň. Dokonce se Julie změnila k nepoznání-místo usměvavé snědé dívky je z ní bledá tvář bez života. Co se tu kruci děje?

Najednou mi má skromná svíčka v ruce zhasne pod náporem slabého vánku. Ztuhnu a zastavím se na místě v noční košili. Strach mne prožírá skrz na skrz, přesto se rozejdu dál. Cítím tu zvláštní energii, jako kdyby zde byl někdo se mnou. Opět se zastavím. Nohy se mi klepou, najednou uslyším tlumený výkřik. Panebože, nebyla to Julie? Moje mysl si se mnou asi zahrává. Popojdu o kousek dál.

"Halóó..?" špitnu tiše a nakouknu za roh stěny. Tma. Jak bych asi mohla něco vidět, když nemám žádný zdroj světla. Náhle zaslechnu kroky těžkých bot. Opět ztuhnu a doufám, že je to pan Ginger. Netroufám se otočit, namísto toho se zaposlouchám do zvuku dunivých kroků. Počkat..! Ty boty jsou okované! Oči se mi rozšíří, chci utéct, moc dobře vím, kdo okované boty nosí. Nohy mne ale neposlouchají. Otáčím se..