Zapomenutý blog

Radost / Smutek Konec / Začátek....

Tyto všechny pocity potkáváme ve svém životě.

Konec něčeho, ale i začátek jiného.

Hodně radosti, či hodně smutku, to je jen na nás, která větší část z těchto pocitů nás bude doprovázet celý život.

Občas je tak těžké se usmát. Nebo truchlit, nad něčím, na čem vám nezáleží.
Smějete se, ale i nadávaté, stěžujete si, pláčete. Bohužel se tomu nevyhneme.

Občas jsou ty dny, týdny, hodiny, minuty, roky, tak pro nás psychicky obtížné, že si myslíme že dál to nejde.

A když jsem naštvaná, mám chuť oplatit lidem tu bolest, kterou mi oni způsobili. Ano, jsem taková. Jestli mi někdo/všichni způsobí bolest, oplatím to každému kdo půjde kolem mě, naproti mě, pohledem, chováním, vším čím jen dokážu, a bude mi jedno co si o mně lidé pomyslí.

Školní rok 2016. 

Jako pokaždé jsem čekala nic víc, krom nudného sezení při poslouchání nudného učiva jako například Punské války. Docela jsem se mýlila. Ne , že by tam ty nehorázně nudné hodiny nebyli, já jsem často u některých z nich usínala, heh, říci pravdu, byla to každá hodiny u které jsem málem usínala. Jako pokaždé to byla nuda. A ne , že by mě těch sedm koleček okolo Sokolovny neštvali, a též bych nejraději odešla z každé hodiny tělocviku, jelikož být venku při 20 stupňu celsia a běhat, či hrát míčové hry je na mě a na mojí hlavu moc, a též že nás nehorázně Eh učitelky, a měli jsme chuť je všechny postřílet. Škola je škola, a něčem pozitivním se zde nedá ani mluvit. Škola je škola, v jaké zemi by nebyla.

Heh ...Tento školní rok, který můžu podtrhnout ve svém diáři barevnou fixou, jako jeden z nejpozitivnějších roků. Whou. Vážně? Ono se stalo něco pozitivního? 

První změna byla změna přátel.  K dobrému. K lepšímu. Kdoby čekal že to někdy udělám, že se na někoho vykašlu kvůli tomu jak se ke mně choval. Ale, ano, udělala jsem to. Jsem hrdá, ano, sama na sebe, že jsem si inhed našla ty , které mi do mého života zapadají jako puzzle, a ne, že jen tak vypadají. Za což jim moc děkuju. Bez nich, bych to nebyla já, a můj život jako malý kamínek by se propadal do hlubin zapomenutého oceánu, a zůstal by tam na celá léta. Díky nim jsem se stala bližší s třídou. Ne, že bych si o to nějak říkala, a nehorázně po tom toužila, ale stalo se to, a je to tak. 

Jsou to ti, kteří mají ráno chuť na veverky. Ano, veverky.

Házítpo sobě Sýrové koule, slavíte, válíte se v trávě, pokřikujete kraviny, o písemkách opisujete, a o hodinách kecáte , přelézáte plot i když dva metry od vás je branka, přeleváte se kaktusový džusem Relax, a na chodbě řvete jaké jste alkoholici, sedáte si do dřezu, řvete, mlátíte kluky, házíte si s pracovní sešitem,a normálním sešitem z angličtiny, hrajete s nim fotbal, basket, přehazku, a jen tak, již mám třetí sešit z angličtiny,  jelikož ho pokaždé rozjebu. Důvodem je učitelka. Ano, učitelka která nás má na angličtinu se k nám opravdu dobře nechová. Nebude zde vypisovat jak prašné. 

V jídelně zkoušíte jestli těstoviny nejsou převařené, házíte Háňovy do skříňky tunu sedmikrásek... Ano, stalo se toho hodně. 

Můj život se změnil... A s nim, jsem se změnila i já. Stala jsem více pesimistická.

Změnila jsem se. Jsem jiná. Mám jiné sny, jiné cíly. Zamilovala jsem si něco jiné, a jiné lidi. Ne, že by se ze mě stal pesimista. Ale ta nálada, v mně trochu více  začíná převládat.

Dosažení

Nakonec je zde překročení něčeho , čemu zatím nemůžu uvěřit, jelikož si pořád nejsem jistá, jestli je to realita, nebo sen. Jelikož s tím rozeznáváním mám doopravdy občas problém....... Byl to můj sen, rovných a nádherný

3 000 liků/plusů/palců nahorů. Moc Vám děkuju! Jste neuvěřitelně skvělí, a moje radost je stejně neuvěřitelná a obrovská jako obří fialový jednorožec. Nevím jak Vám poděkovat, a asi nikdy ani nebudu vědět jak. Proto Vám můžu napsat jen velkými písmeny slovo Děkuju, a doufat, že moje radost, a vděčnost Vám přejde i přes monitor vašeho i méhp počíteče. Jsem  vám všem vděčná za odběry a plusy, kvůli kterým jsem se vyšplhala na číslo jedna. A stala se nejlepší blogerkou, a nepoklesla již půl roku o místo níže. Za to Vám všem děkuju moc. Až z toho psaní děkuju, mě bolí prsty. Doufám že to není jen nádherný sen ale nádherná realita. Dostat se na první místo, v psaní, v mých pouhýh 12- letech je pro mě něco. Budu si to pamatovat celý svůj život.

Doufám jen v jedno, že moje tvorba bude Vás nadále bavit. A že se u mých článků neudusíte vodou.

Děkuji Vám.

Doufám, že se článek líbil. Jestli ano, zanechte +. Budu ráda za každý komentář.  Loučím se s vámi.

Zdravím, u dalšího článku.

Děkuju.

Všimla jsem si že text pro tyto články vždy píšu kolem tři hodiny rána, že by mi tedy kolem tří ráno začínalo lépe myslet?

Záhady jsou všude, nemyslíte si?

+28

O mně

Autor: polinka111   |   Publikováno: 08.06.2016   |   Zobrazeno: 1118x