Zapomenutý blog

Povídka: Zemřít nebo Žít #5

Ten pán mě vzal do náruče a dones mě až do obývaku kde mě položil na gauč. Ten kluk ke mně hnedka přiběhl a do ruky mi strči kytici růži. ,,Děkuju" Řekla jsem nesvím hlasem. ,,Nemaš zač" Odpověděl mi. ,,Ehm..Kdo jsi"??? Zeptala jsem se ho i když mi to připadalo divné. V jeho očích najednou už nebyla ta jiskřička. Sedl si na gauč vedle mě objal mě a zeptal se.,,Ty si mě vůbec nepamatuješ..Ani jak se jmenuju???" Zeptal se a v hlase měl naději. Ale nemohla jsem mu lhát a proto jsem mu odpověděla ,,Ne,promiň...." V joho očích jsem tentokrát uviděla...Slzy!!!On brečel!!!! Ten pán to uviděl a nechal nás na samotě. Kluk mě objal ještě víc a přitiskl k sobě,dal mi pusu a potom mu stékla slza....,,Proč brečíš"???Zeptala jsem se. Ten se na mě usmál a řekl ,,Že tě už vidím,můžu slyšet tvůj hlas a objímát tě ale taky proto že si mě vůbec nepamatuješ!!!!" Nemohla jsem na to nic říct. Ale jedna věc se stala v čas...Do dveří vlítly tři holky,asi deseti let.A zakřičeli ,,Kde je Vendy"!!!!!!!! Kluk je už chtěl okřiknout ale dolů právě šla ta paní (Co je ASI moje matka) ,a řekla ,,Holčičky,neječte,musím Vám něco říct..Pojďte nahoru" Měla dost nesvůj hlas.  Holčičky poslušně šli za ní. Něměla jsem tušení kdo je Vendy, proč se ke mně ten kluk tak tiskne a proč ty holky měli plakát "Vítej Vendy zpátky! U růžových poníku!" Vlastně jsem nechápala co tady dělám a..Nechápala jsem nic....

+4

Příběhy a povídky

Autor: polinka111   |   Publikováno: 03.08.2015   |   Zobrazeno: 767x