Zapomenutý blog

Den povídek.

Zdravím.

Vítám zde všechna stvoření, která si řekla že si podívají na nový článek. Vítám vás zde po dlouhé době. Dnes zde budou hlavně krátké povídky, kterých zde bude málo. Za což se omlouvám, ale prozatím, na víc můj mozek nepřišel. Dnes to nebude nic extra .

* Všimla si třísky v chodidle * Nesnáším podlahu v učebně kde probíhá nauka , kterou stejně jako učebnu nesnáším.

Začneme. * Roztočí se na židli *

Slib

Tento den byl pro mě osudový. Jestli bych ještě žila, v životě bych nikomu neslíbila že s ním budu za každou cenu. I když zemře. Byla jsem však hloupá. A to vám řikám na rovinu. Udělat takovou hlloupost. Proto vám všem radím, neslibujte to co jsem slibovala já.  S ním jsem se seznámila před pěti lety. Ihned jsem se do něj zamilovala. Jeho oči mě hypnotizovali. Však on v mě viděl jen venkovskou dívku. Později jsme si ale dali slib že budeme spolu navždy, i když umřeme, i když se stane cokoliv. A v ten den si pro mě přišel.

Ahoj. Dlouho jsme si nepsali. Co se stalo?
Nic co by překvapilo mě , ale něco co by překvapilo tebe.
Co to tedy je? Však vidím v tvém psaní nějaké změny, vždy jsi byl veselí. Nikdy jsi takto nepsal.
Člověk, jestli je to tedy ještě pořád člověk, projde za ten čas některé změny. Já jsem se jim nevyhnul.
Neodpovídal jsi mi dlouho. Máš jinou dámu,  či co?
Ne. Mám jen tebe. Pamatuješ si na náš slib.
Jistě. Kdo by zapoměl na takto důležitý slib.
Víš moc dobře že pořád platí.
Jistě. Bude platít pořád. Ale, co se tedy stalo, co by mě mohlo překvapit?
Umřel jsem.
Nedělej si srandu. Však tímto mě nenapálíš.
Příjdu si pro tebe.
Přestaň, nesnaž se mě napálit.
Nesnážím se. Jen ti řikám pravdu.
Ty se nidky nevzdáš? Už se přiznej.
Náš slib platí pořád, přisahali jsme si krví. Já jsem zemřel, a abych neporušil náš slib, příjdu si pro tebe.
To nemyslíš vážně. Co to probůh meleš?
Nepiš mi. Mobil v tom světě kde budeme spolu potřebovat nebudeš, lásko. Zabiju tě stejně krutě jako oni mě.

Jestli čtete tento dopis. Už dávno nejsem naživu. Smutné já vím. Však mám poslední minuty. Už jde. Říkal že si pro mě příjde. Že náš slib pořád platí, že mě zabije stejně krutě jako oni jeho. Už si dobře vybavuju koho představoval pod slovem oni. Někoho hrozného, něco strašného, něco nebo někoho kdo touží po krvi. Mnoho lidí mi věřit nebude. Však nedávejte nikdy slib že s někým budete navždy. Oni, mou lásku zabili, a moje láska si přišla pro mě . Už sliším otevírát vchodové dveře. Pamatuji si jak to dělával před měsícem, dříve než odjel na studium. Slyším jak volá mé jméno. Už je tu. Je celý od krve, má dvě jizvy, jednu na tváři druhou na čele. Nevidí na jedno oko. Co to sním udělali?! Vidím v ruce sekeru. Ostrou. Čepel se leskne. Budu však sním. Jeho úsměv mě děsí. Prosím nedělej to. Však slib porušit nemůžeme. Zvedá jí. Nashledanou mé milé. Však s mou láskou mi bude dobře i tam, i mezi nimi.

Louka

Vyběhla jsem ze staré chatrče. V šatech které byli rozthané na cáry. Běžela jsem, slyšela jsem brek mého mladšího bratra, nezastavím, běžím. Výstřel, výkřik, ticho, výstřel, výkřik , ticho...    Zakopla jsem. S nutnou dávkou strachu se otáčím. Něčí ruka ležela na zaprašené půdě. Vykřiknu. Zamotá se mi hlava. Prsty rukou se pohnuli. Opět vykřiknu . Otočím se, a malé kameny se mi zařezávají do mých holích chodidel. Slzy mi tekli z očí. Vidím pole. Vběhnu do něj. Jeden klas mě švihne vší silou do ruky a zanechá po sobě malý, ale znatelný šrám.

,, Zastav se! Stůj! " Křičí neznámí hlas. Však ona běží dál. Výkřik, výstřel.

Mladá dívka v šatech které byli rozthané na cáry padá na tvrdou půdu.

Pole, modré nebe bez mráčku, slunce, jaro, Výdech.

Jaro

Vyběhla jsem na okraj propasti. Jaro! Konečně! Dívka si sundala černou šálu , která jí škrtila po dlouhou dobu zimy. Konečně jaro!  Přežila  tu krutou zimu, v které jí zemřelo tolik blízkých. Sníh tál, a na hrubý povrch se drala zelená tráva.

,,Přežila jsem! " Zakřičela a ozvěna se nesla pustými lesy.  Dýchala zhluboka čistý vzduch s malou částkou vůní kvetoucích stromů. Ne, ten zatuchlí, mrazivý, s nutnou dávkou pachu masa a krve.

Pevna a chladná ruka ji chytila za ruku, ucítila nepřijemný pach který vycházel z ůst té zimní příšery.  Prudce se otočila a zakoukala se do očí té stvůře.  Krev jí tuhla v žilách, potom jaký řev tato bytost vypustila z hrdla. Dívku s lehkostí strčilo do propasti pod ní, a ona upadla na ostré kameny jako nože.

Padám, letím? Vidím je tak blízko, ty černé smrticí kameny. Jejich ostří se leskne na vycházejicím slunci.  Nepřežila jsem. Hnala se jí ta myšlenka v hlavě. Zemřu hrdě, jako tá která zemřela poslední a vydržela toho nejvíce, zemře...Svou neopatrnosti! Usměju se. Můj první a poslední den jara. V ten moment mým tělem přejela neskutečná bolest. Ze shora na ní upadne černá šála. Jenom přece ji bude škrtit na vždy. 

První jarní den, poslední oběť zimi byla shozená do propasti, a její krev stéka po černých kamenech.

Jaro, proč jsi nepřišlo dříve?

Rohodnutí

,,Doopravdy nám to neřekneš? " Zeptal se .
,, An..." Uviděla jsem hlavou vrtět své dvojče se zlatou aurou.
,, Ne . " Odpověděla jsem i když se mi hlas třásl. Mohla bych použít svojí auru a rozbít pouta které byli vytvořeny z aury Andrea. Scatty mi to však zakázala. Musela jsem přežít.
,, Doopravdy necháš své dvojče se zlatou aurou jako pochoutku pro Lotana? " Zeptal se a na tváři se mu vyloudil úsměv.
,, Ano. " Snažila jsem se aby se můj hlas netřásl a já jsem nezačala plakat, budu stejně statečná jako Scatty.
,, Dobře. Neřekneš nám kouzlo pro vypustění Eripa , my si ho najdeme sami ale tvou sestru zabijeme. Dohodnuto. " Přitom naklonil hlavu na stranu.
,, Nikdy ho nenajdete! " Řekla klidně dívka se zlatou aurou. ,, Zničila jsem ho. " Vydechla. ,, No, to tedy máme právě důvod tě zabít. " Krutě se usmál.
,, A ty, " Ukázal na sedíci dívku, ,, Se budeš koukat na její zkázu. "

Přivedli mě před obrovské okno ze skla za kterým se pohyboval Lotan, upoutala ho moje aura a on se začal ihned souvat ke mně ,však jeho pozornost přilákala  silnější aura, zlatá, a on se vrhl ke dveřím. Ty se rychle otevřeli a zavřeli přičemž nechali Erindru v místnosti s Lotanem, a ten měl pořádný hlad. Vrhl se na dívku která nehnutě stála na místě, věděla že neměla kam uniknout, a použit zde svou auru znamenalo přivest ke zkáze i její dvojče.
Hladový Lotan se vrhl na ní. Odkousl jí ruku a začal vysávat její auru. Kapky krve letěli na sklo a rozprskávali se příme před mými očima. Zvedal se mi žaludek. Zavřela jsem oči ale pach krve sílil a do mých zavřených oči se hrnuli slzy. Zatím Lotan trhal tělo dívky na kusy a každý díl pohltil bez rozkousavání.

Ticho. Otevřela jsem oči a zakoukala se do místnosti za sklem. Všude byla krev a na podlaze leželo malé vejíčko protkané červeným žilkami. Polka jsem, jelikož jsem uviděla hromadku kostí a nedojedeného masa, což bylo moje dvojče. Budu silná! Bez ní to však nedám! Byli jsme propojený zajimavým poutem, ale když zabijete půlku mého já, nejde už žít. Poblíž mě ležel nůž. Oni věděli že bez ní to nedokážu, nedokážu bez ní stát proti storobylím bytostem z temnot. Oni to věděli. Vzala jsem nůž, a povzdychla. Andrei vyšel zpoza dveří, a krutě se usmál ,, Udělej to. " Vyštěkl. Já jsem se na něj jen zahleděla. Prohlédnu si ostří meče, a bez rozmýšlení ho vsí silou mrštím po něm. Zasáhla jsem ho! Před ní najednou ležela hromádka zeleného popela. Nebo to dokážu i  bez ní?

Dnes to bylo trošku kratší, doufám že nevadí.  Jestli mám někde gramatické chyby tak se moc omlouvám.Doufám,  že povídky se vám líbili. Budu vděčná za každé +, a potěšená každým komentářem. Loučím se s vámi. Zdravím, u dalšího článku. 

+14

O mně

Autor: polinka111   |   Publikováno: 25.04.2016   |   Zobrazeno: 920x