Zapomenutý blog

Oceán plný krve. #1

Zdravím! 

Zdravím všechny u tohoto nudného článku.  Ugh. Dnes jsem si pro Vás připravila naprosto stupidní příběh na pokračování. Tedy, doufám že v  něm budu pokračovat.  Abychom se více přiblížili k ději zde máte rychlé vysvětlení:

Mladá ale bohatá dívka jménem Misaki Uryku se přestěhuje na chudý, a krevežíznivý ostrov Whave, kvůli svému známému který ji nabídl lístek na parník směrem Whave.Též sem přijela pro inspiraci pro svou budoucí knihu. Na tomto ostrově slunce nesvítí, oceán je zde tmavší, a pláže pusté,  jelikož voda je zde ledová a prosáklá krví. Lesy tmavé. Nebezpečné. A žádnou rozkoš zde nenajdete. A když již ano, za velké peníze. Žádný člověk z pevniny však neví co se doopravdy na ostrově Whave děje. Lidé bojují proti nespravedlivé vládě, která nespravedlivě zabíjí nevinné lidi, bere jim domov a práci.  Tato ,,válka " již trvá měsíc.Lidé proti vládě.  Jednoho dne se Misaki pokusí zabít nájemný vrah.V ten večer se však nedaleko její vily prochází muž. Když uslyší výkřik vydá se na pomoc, a tím pádem ji zachrání před jistou smrti.  On však neví proč to udělal, jelikož Misaki patří k těm všem krává* z pevniny, kterých se snaží ostrov zbavit. Řekne ji, že zde nemá co pohledávát a zmizí.  Po několika týdnech se tato dívka opět do něčeho zaplete, a neznámý muž ji bude muset vzít na výcvik aby nezemřela ihned. Bude mít svoje důvody proč to dělat, i když ji mohl nechat umřít. Jelikož je z pevniny. Pořád ale nechápe proč to dělá . Misaki ostrov nemůže opustit jelikož parník na kterým přijela byl poslední za tento rok. Nevěděla o tom, a tak na ostrově zůstala uvězněná, v tom masakru který se tam děje. Po několika měsících  ( či týdnech,  ještě není rozhodnuto.  Uvidíme podle děje.  ) se přidají do velké skupiny proti vládě, též vše teď začíná.  Smrt nebo život... Kdo zemře,to zjistíte později.

Doufám že děj je aspoň trochu pochopitelný,nejsem moc dobrá ve vysvětlování , huh. A, myslím že je čas na první díl.  Jdeme na to * Roztočí se na židli *

Pláž ve skvrnách od krve. Louky, zbarvené do ruda. Stromy, jejichž kmeny jsou do ruda, jako kdyby byli nabarvené barvou, přitom je to čerstvá krev. Nože, zabodané do těl,útesy, z kterých odkapává krev, burácejicí oceán. Zlověstný smích, srdce rvoucí výkřiky, ticho noci ....

Šelest listů stromů.  Vůně růží. Zvuk chrlící vody z fontány. Hluk aut. Vše to dnes opustím. Drahé jídlo.  Pozlacené sochy. Obrovská postel. Rozkoš. Vše to zůstává v tomto domě.  Černé auto je již připarkováné u vrat, s měděnými růžemi. Naposledy se rozhlédnu. Černé  vlasy se mi nahrnou do tváře. Ten sen byl opravdu divný.  Až moc realistický. Byla by to z toho krásná kniha.

,, Madam. Loď za 20 minut odplouvá . Měla byste si pospíšit. " ozve se hlas z povzdáli.  Neodpovím. Tiše stojím.  Koukají se na mě oči.  Červené,  jako  krev. Zamrkám. Oči se vytratí.  Nikdo zde není.  Povzdechnu. Opět.  Ty halucinace jsou občas děsivé.  Otočím se, a můj stín se otočí se mnou. Rozhlédnu se, naposledy, pro tento rok. A elegantně vyrazím k vratům.  Kabelka se mi pohupuje v ruce.  Nasednu do auta, a dveře se za mnou prudce zavřou.  ,, Wathad, madam? " zeptá se mě muž za volantem. ,, Ano. " odpovím. Wathad je hlavní město.  Dost neupravené,  a špinavé hlavní město.  Proto všichni bohatí lidé žijí za městem.  Jsem dosti znuděná. Erik mi sliboval ostrov s dávnou a podivnou historií,  kde nepoznáte dobré počasí, ale uvidíte pouze šedou oblohu. Říkal,  že když tam byl před dvěma měsíci,  vypadalo to tam skvělé. A dokázal tam též napsat knihu, která za poslední dva měsíce nabrala velký úspěch.  A tak mi nabídl tam zavítat, a , ihned koupil  jízdenku za své peníze.  Nedá se od toho nic očekávat.  Odmítnout Erikovi nedokážu. Ke všemu když už jsem měla jízdenku,  která stála dost peněz. Eriku,  jedu tam jen kvůli tobě. Na ten zaprašený ostrov, který bůh ví proč turisti z pevniny tolik chtějí navštívit. Auto poskočí,  jelikož najede na kámen. Sáhnu si na hlavu, jestli se mi nezničil účes. Za půlhodinu se auto dostaví před zastaralou budovu. Vylezu z auta, a šofér mi již vyndal kufr, černý jako noc, s červenými růžemi z drahého materiálu.  Rozhlédnu se, kývnu hlavou a vyrazím k molu. Parník se zdá být velký, ale dost starý.  Už dlouhá léta se plaví z jednoho konce města k ostrovů Whave. Rozhlédnu se. Všude lidé, kteří podle vzhledu vlastní hodně peněz.  Z kabelky vytáhnu lístek,  a postavím se do řady. Dojde na mě řáda, a já bez zájmu položím mužovi do ruky lístek.  Koukne se na něj, a znuděně kývne.  Vytrhnu mu ho z ruky, a vydám se dovnitř.  Uvnitř je to útulné.  Aspoň že to není nic tak hrozného jak jsem očekávala. Vzpomenu si , že mě čeká ještě něco horšího až se dostavím na Whave. Říká se že, je to hodně chudý ostrov, a rozkoš tam najdete zřídka.  A když už ano, za velké peníze.  Peníze mám.  Můžu zaplatit velkou částku  za to, abych se cítila dobře.  Též se říká že tam není dobré jídlo. Říká.  Nejsem člověk který věří tomu, co říkají jiní . Přesto se trochu obávám o svůj žaludek,  a tak se vydám do jídelny, abych si vychutnala poslední chvíle  rozkoše. Doopravdy nechápu proč tam jedu. A co láka jiné lidi na tento zapomenutý ostrov? Co se to děje, že opouštím svůj dům, a pluju někam do neznámá...

Zabodnu nůž do těla. Opět ho vyndám, a projedu po něm rukávem,abych utřel krev. ,, Dali se lehce zabít.  " prohodím, ,, Až moc  lehce. Doufal jsem v něco zajímavějšího. " odpoví mi hlas z druhé strany rozbořené místnosti.  

,, Vypadneme odsud dokud nepřišli další.  " popadnu kabát , a vyrazím směrem k oceánu. Venku je chladno. Pořad ještě poprchává. ,, Proč přišli? " zahučí za mnou hlas. ,, Jak to mám vědět? Mohli přijit jen tak, pobavit se, že nás zabijou. Ale prohráli. " Dále pokračujeme mlčky.

Zbytek plavby strávím v jídelně.  Při klasické hudbě. A občasného prohozeného slova s kolem jdoucími. Plavba trvá méně než hodinu,  za což jsem  nesmírně vděčná.  Vydala jsem se na čerstvý vzduch. Do nosu mi však proudí pach mořské soli,a zatuchlého masa. Zvedne se mi žaludek. Na tohle nejsem zvyklá. Jestli bude takto páchnout i tam, nevydržím to. Nakláním se přes zábradlí. Příjde mi, že oceán tak prudce změnil svou barvu. Šedá obloha. Bouřlivé vlny. V dálce zahlédnu kousek pevniny, a útesy, černé jak uhlí. Vítr ji šlehá do tváře,  a pročesavá  černé dlouhé vlasy. Kapky dešťové vody ji vlítnou přímo do obličeje. Šaty má již trochu promočené, a déšť zesiluje.

,, Tak tady jsi. Whave. " prohodím, a moje slova nese vítr do dálky.

Mořský vítr mu šlehá do tváře.  Kabát je prosáklý čerstvou krví, jak lidskou tak i zvířecí . Stojí pokolena v oceánu, který je chladný tak moc, až necítí prsty na nohou.  Vítr mu čechrá hnědé vlasy.  Hledí do neznámá, a nepřítomně. Odněkud se ozve vřískot, který překřikuje i vítr,který se snaží výkřik tlumit.  Je mi to jedno,  nevnímám  to. Nechám se unášet myšlenkami, zatímco mi oceán ošlehavá nohy.  Zahledím se do dálky.  Spatřím malou bílou tečku.  Parník.  Opět.  Přivádí s sebou lidi z jiných ostrovů a kontinentu. Proč právě teď?  To jim nikdo neřekl co se to zde děje?  Rovně měsíc se zde navzájem vraždíme. Tento ostrov touží po krvi. Vlny se trochu zvedli , a já si uvědomím že mám kalhoty po kolena mokré.  Lidé,  v nádherném oblečení,  kteří neumějí zacházet s nožem sem nepatří. 

,, Proč to děláš?  " zeptá se mě hrubý,  a znuděný hlas Gorge. Neodpovím.  Ptá se  mě na to již po jedenácté,  já jsem mu desetkrát odpověděl, už ví odpověď na svoji otázku,  aniž bych mu odpověděl. Jsem jen já, oceán a krev. Stojí za mnou, na písku, a pozoruje blížící se parník. Nemá na co se ještě ptát. 

,, Těm lidem přeskočilo.  " procedí, ,, Zabijou je tady. Všechny.  " otočil se a zamířil do vnitrozemí. Vyškrábu se na břeh. Začíná pršet. ,, Zabijou. " prohodím, a moje slova nese vítr do dálky.

+12

Příběhy a povídky

Autor: polinka111   |   Publikováno: 11.08.2016   |   Zobrazeno: 1088x