Zapomenutý blog

Něco beze smyslů. Něco o Ničem.

Upozornění pro všechna stvoření která klikla na tento článek:

Nejde zde o nic vážného než o mé myšlenky. Takže toto bude jen další stupidní výkec o mně, a občas i můj upřimný názor. Proto se chci omluvit všem kdo se mnou nebude zdílet stejný názor.

Takže, tento článek je jen nějaká slova.....

Ale i slova mají sílu...

Zdravím.

O tom ce se někde děje, se dá povídát hodně dlouho. A povídát si o měnícím se životě, o náhlých změnách, o zradách, o radosti.

Ale vím dobře, že nikdy nebudeme spokojeni s tím co se děje. Že jsme takový, že nás ostatní nesnášejí, že máme jiný charakter, že nas mají rádi lidé které vy nesnášíte, že vypadáte tak jak vypadáte.

V životě si sami vytvoříme překážky, asi by to bez toho ani nešlo. Žít jen tak, to by nás opravdu nebavilo. Ale často si na tyto překážky stěžujeme, i když mnoho z nich si vytvoříme sami.

Zajímalo by mě jestli bych někdy udělala to co si občas myslím. Zabít je a zběsile se u toho smát, litovala bych toho později?

Dvoudenní láska.

Nikdy jsem nevěřila že se to stane. A upřímně jsem po tom nikdy netoužila. Ve třídě jsem byla vždy jen někdo koho z půlky mají rádi a z půlky ho nesnášejí. Tedy, tak mi to vždy přišlo. Nikdy jsem nebyla oblíbená ve třídě, a nikdy nebudu. Nikdy jsem však nebyla tou koho by všichni tak nehorázně nesnášeli. Ale tu se stala jedna věc. Šokujicí pro mě, pro mojí mysl. Až jsem si párkrát říkala jestli to je realita, nebo jen horor. Zamiloval se do mě kluk. Z naší třídy.  Nestála jsem o to. Nestojím o kluka z naší třídy. Ono se to fakt stalo? Mně? Této osobě? Doopravdy? Nebo je to jen horor? Heh, Realita.  Ne?! Fakt?! Vlastně si pamatuji jak v mladších třídách ( 3.-4.tř.)  se holky zamilovávali do každého kluka. Ale i teď se to překvapivě občas stane. Ale mně to vždy přišlo trapné. Nevím jak to napsat, ale , vždy mi přišlo trapné jak se holky zamilují do kluka, povídají jak ho milují, a na druhý den mi říkají jaký je to deb**. Takový kolotoč citu. Myslím že v životě potkáte lepší lídi než z vaší třídy. Ale nejsem proti lásky. Ale teď , se do mě někdo zamiloval. Do mě.  Ne,ne. Heh. Trochu je mi z toho divně. Nikdy jsem nebyla žádnou kráskou ve třídě nebo ,, zlatým bodem " naší třídy. A vím že nikdy nebudu. Tohle bylo trapné.  Ale Heh. Omlouvám se za plýtvání času takovýmto kecem, ale jsem pořad v šoku že se mi to stalo. To je v jednorožci. On se do mě někdo zamiloval?!

Melodie smrti

Schody které vedli do druhého patra, až moc vrzali. Yukki pomalu šlapala schod za schodem. S námahou otevřela staré dubové dveře. Vstoupila do místnosti která byla zahalená prachem. U okna stál starý klavír, za kterým seděla dívka. Černé vlasy ji v měsičním svitu leskly. Její prsty  běhali po klávesnici, ale z klavíru nevycházel žádný zvuk. Bylo jasné že do toho byla hodně zabraná. ,, Misaki! " zvolala Yukki. Dívka ale nespustila oči z kláves. ,, Misaki! Misaki , co tady děláš!" natáhla ruku aby s ní zatřásla. ,, Nesahej na mě! Yuuki. " prsty přestali létat po klávesnici. ,, Běž pryč. Yukki. " vydechla. ,, Co tady děláš Misaki? Je už tak pozdě! "

,, A co zde děláš ty? V této prokleté třídě?  Nemaš tady co pohledávát. " odpověděla tiše. ,, Proč není zvuk? " zeptala se Yukki, a ignorovala slova Misaki. ,, Protože není ještě čas. Běž Yukki! Běž! " vykřikla Misaki. Yukki jen prošla kolem ní, a usedla na zaprašenou židli.

,, Yukki! Běž! Je to vše prokleté! Vše co se nachází v této budově je prokleté. Tak co tady  děláš? "
,, Šla jsem tě hledat. Zjistila jsem že jseš se někam poděla. Nezvedala jsi ani mobil! Věděla jsem že to tady máš ráda tak jsem přišla. " prohodila ,, Nikdy jsem nevěděla že je to prokleté místo. Jsi fakt divná! " zasmála se. ,, Co děláš na prokletém místě? Co se tu stalo? "  zeptala se,  a sfoukla prach z lavice. Vždy mi její chování vadilo, prohodila v duchu Misaki. ,, Až moc krvavý příběh pro tak mladou dívku jako ty. " Ticho. Schody zavrzali, a kniha spadla z poličky. ,, Yukki. Běz už. " ,, Ne! Hladala jsem tě tak dlouho! Pojď se mnou! " ,, Ne. " Misaki sklonila hlavu. Ticho.

,, Řekla jseš si o to sama. " prohodila Misaki.

,, O c-co?!  O čem to mluvíš? " Yukki pozvedla obočí.

,, Ty přece nechceš slyšet melodii smrti, ne? " prošeptala Misaki. Oči se ji zaleskly.

,, Melodii smrti? Jsi fakt dvná, Misaki! Nikdy jsem tě nechápala! A ještě  to prokleté místo... Nemyslím si že je to pravda. "

,, Tak přoč jsi mě hledala.? Proč jsi přišla ? "

,, Jen...chtěla jsem tě vidět. Přeci nejsi tak hrozná. Mám tě docela ráda."

,, Běž! Běž než začnu hrát! " Yukki se nepohnula z místa.

Ticho.

,, Přece... Přece nechceš...."

,, Co?! Už to vyklop! "

,, Zemřít. " Yukki ihned vyskočila na nohy, a rukama se opřela o lavici.

,, C-cože! To není pravda! "

Prsty se rozeběhli po klávesnici. Misaki začala zpívát. Chladný tichý zpěv z kterého běhal mraz po zádech.

,, Dobrou noc Yukki. "

Zvuk klavíru, svit měsíce, krev, červené oči, pohřební zpěv, výkřik, nůž, klavír, ticho, výdech, melodie smrti.

Misaki se pousmála. ,, Promiň Yukki. Ale je to tvůj osud. "

Knihy se sesipali  z poliček. Nad mrtvým tělem výřil prach.

Lidé jsou svině.

Ano, tohle u mě platí. Ale ne vždy. Ne vždy jsou lidé svině. A to je velka výjimka. I když , v mých posledních dnech platí to, že lidé jsou svině.
Když vás někdo zklame, je to těžké . Ale asi by bylo škoda propadnout naprosto depresi, nemyslíte? Ukažte jim, či dané osobě že můžete žít bez nich/něho/ní. Třikrát se mi to stalo, tak jsem si uvědomila jakou chybu dělám. Až moc jim věřím.  A doufám že vše co pro ně udělám se mi jednou vrátí. Ale nikdy se to nestalo. Pokaždé se později na mě vykašlali. Takže, již nevidím důvod někomu říkat nejlepší kamarádko. Jelikož ta nejlepší kamarádka nebo ty nejlepší kamarádky se později na mě vykašlou. Takže nemá to smysl, ne. Heh. Pokaždé. Pokaždé na někoho spoléhám , ale pokaždé ty nejvěrnější se ke mě obrátí zády. 

Tak chci bojovat dál. Bojujte též.

+17

O mně

Autor: polinka111   |   Publikováno: 23.06.2016   |   Zobrazeno: 1100x