Zapomenutý blog

Horor bez názvu.

Mango, vítej u dalšího článku. Dnes mám tady krátkou povídku, něco jako horor.

Další hrozný den ve škole. Proč mě všichni tak nenášejí. Nic jsem neudělala, ale i přesto mě všichni nesnášejí. Tak to musí být vždy, někdo ze třídy prostě musí být takový aby ho nesnášeli, i když k tomu nemají žádný důvod. Učitele si na mě taky vylévají zlost, a ke všemu jako velká facka mi dnes přistála zpráva že píšeme z matematiky, fyziky a chémii. Být v deváte třídě je pro mě dost složité. Nevím kým bych mohla být v budoucnu, učení je pro mě až moc složité. Na obědy do školy nechdím, takové zvratky jíst nebudu, ke všemu tam je celá naše třída, a dalších asi patnác minut utrpení fakt nepotřebuju. Obě tři písemky jsem stejně zvorala, doufám že aspoň z fyziky budu mít trojku. Vydám se dnes do lesíka, pokusím se zmizet o tělocvik, protože ten dnešní nepřežiju.
„ Tak na rozběhání si dáta třinát koleček. Dělejte je pořádně!" zařvala učitelka. Všichni se dali do běhu, i když tělocvičná byla malá dalo dost zabrat zaběhat třináct koleček. Když už jsem s námahou běžela desáte kolečko ozvál se hlas učitelky: „Jdeme od znova! Kateřina přerušila čáru!" všicnhi začali naříkat a dali se zas do běhu. Konečně hra. Půlka bude hrát fotbal další házenou, první půlky jsme hráli m( házená ) a druhou oni ( fotbal), příležitos utéct. Omluvila jsem se že je mi špatně, učitelka nejdřívě chtěla zavoalt mím rodičům ale já jsem jí začala vyprávět že to bude marné, a mě je už patnáct let,a že to zvládnu sama. Tak mě pustila. Jdu si jen tak lesíkem a zastavím se u rybníka, opřu se o strom který mi byl nejblíže, a začnu přemýšlet o tom mém životě. Měla jsem divný pocit, přece jsem teď sama v lese, je akorát čas že všichni jsou ve škole a dospělé v práci. Otřásla jsem se, a z kapsy vytáhla mobil. Měla jsem z domova ještě uloženou podle internetu pravdivou povídku. Je to o nějaké stvůře, která bere lidém životy a jejich srdce si necháva. Bere jim je hnedka ze živého těla, vyrve jim ho z hrudi a nechá si ho. Vyrve vám ho jako nic, a ten okamžik si ani nezapamatujete. Již bylo dohromady takový cca šestnáct vražd. Hodně lidi obětovali svoje srdce do sbírky. Dočetla jsme článek a povzdychla si. Zase nějaké vymyšlené historky. Zvednu se a kouknu se na hladinu jezera, je divně barevná až do červená, to je to když se dlouho kokám na slunce. Ach jo. I když mi to tak trochu hrůzu nahání, protože je zataženo, a žádne sluníčko nesvíti. Najednou mě někdo chytil zezadu. Zavřel pusu a oči. Držel mě tak silně že jsem omdlela. Otevírám oči, jsem v místnosti,je to jakoby malá chodba. Jsem přivázaná ke zdi a celá omotaná v provazech. Vydím postavu která je ke mně otočená zády, i ze zádu vypadal příšerně. Začala jsem bulet jako mimino. Proč já!? Já, kteoru všichni nesnášejí tka musí hned zemřít?!......
Prolog
Stojím tam před ním. Po tváři mi stékají slzy. „Nech mě prosím být!" chraptím a snažím se dát provazy stranou. „Ale pročpak?!" řekl jizlivým hlasem. V ruce neměl nic, věděla jsem že ruce byly jeho zbraň. Věděla jsem že mi chce ublížit. Přišel ke mně a napřáhl ruku. Smáčknul jí v pěst až bylá rudá. „Bude to bolet! " řekl a zasmál se. Najednou jsem ucítila hroznou bolest a spadla k zemi, začala jsem krvácet. „Tak, a máme další do sbírky." řekl. V ruce držel mé srdce, ale už plátěné srdce na zakrvácenem provázku. Jediné co na něm byla byly kapky krvé a nápis: Erika Londová....

+7

Příběhy a povídky

Autor: polinka111   |   Publikováno: 21.11.2015   |   Zobrazeno: 671x