Vše, co patří do blogu...

Byla noc a kostelní věž právě odbíjela jednu hodinu. Nemohla jsem spát a jen jsem se v posteli převalovala ze strany na stranu, neschopná usnout. Nakonec jsem to vzdala a vstala.

Došla jsem do kuchyně a po tmě si nalila do skleničky vodu. Vypila jsem ji a sedla si na kuchyňskou linku. Pouliční lampa svítila do okna a házela na zeď svůj stín. Dlouho jsem ho pozorovala a najednou se jakoby pohnul. Zamrkala jsem a promnula si oči, ale nepomohlo to. Stín se opravdu hýbal a tvaroval se do lidské postavy.Chtěla jsem křičet, ale z ničeho nic jsem měla v puse sucho jako na sahaře. Horlivě jsem přemýšlela.

Jediný východ z místnosti vedl kolem toho Stínu. Ten už se zatím skutečně vytvaroval do postavy a začal se pohybovat. Zklouznul po zdi a dostal se na kuchyňskou linku.

Musela jsem jednat. Skočila jsem na zem, proběhla kolem Stínu, doběhla do své ložnice a zavřela dveře. Dosedla jsem na postel a hlasitě oddechovala. Když už jsem se uklidnila, odvážila jsem se rozhlídnout kolem sebe. Nic se nepohnulo, a tak jsem hlasitě vydechla úlevou.

Lehla jsem si a přikryla se dekou. Už jsem pomalu usínala, když jsem před sebou uviděla pohyb. Myslela jsem si, že je to Mourek, a tak jsem otevřela oči a zadívala se před sebe. Ale místo Mourka jsem uviděla na protější zdi Stín. Viděla jsem ho z profilu, takže jsem měla možnost všimnout si jeho vítězného úsměvu, ze kterého koukali ostré, do špičky vybroušené, zuby. Na rukou měl ostré, dlouhé drápy a na hlavě naražené něco, co připomínalo dlouhý, špičatý klobouk.

Otevřela jsem pusu abych mohla začít křičet, ale nevidala jsem ze sebe ani hlásek. Stín se zatím stihl přiblížit blíž k mé posteli a už jsem vyděla jako po mě natahuje své ruce. Nebo spíše po mém stínu. Celou scénu jsem sledovala na vedlejší zdi.

Snažila jsem se utéct, ale už bylo pozdě. Jeho dlouhé prsty s drápy se omotaly kolem mého stínu a zatahaly. Pocítila jsem ve svém srdci bodnutí, jakoby mi do něj někdo neviditelný vrážel nůž a bodal a bodal a bodal.

Byla jsem ještě schopná sledovat, jak mi bere můj stín a pomalu si ho rve do chřtánu. Pomalu ho polikal, a když už ho měl celý v sobě, bodání ustalo. Vyčerpaně jsem se svalila k zemi. Nebo jsem vyděla jak se mé tělo svalilo na zem. Už jsem nebyla ve svém těle. Byla jsem v něm. Ve Stínu. Uslyšela jsem jeho strašidelný, vítězný smích a rozplakala se. Moje duše se rozplakala. Stín se pohnul a vydal se směrem do ulic. Připraven na další lov.

Možná kdybych tenkrát utekla za rodiči, nebo pryč z domu a nebo bych jen rozsvítila, bylo by to jinačí, ale nemám moc změnit minulost. Bohužel. Každopádně teď jsem svázaná se Stínem. Nemám vlastní vůli, vlastní tělo. Nemám vlastního nic. Zůstala mi jen má duše. Duše která je odsouzena být v těle Stínu. Být zavřená s dalšími dušemi v tomhle tom odporném (ne)bytí. Být nucena poslouchat jejich nářky, jejich tichý pláč.

Každou noc jsem musela sledovat, jak se otevírá jeho chřtán a padají do něj další neviné stíny. Další neviné duše...