HryProDivky.cz
Vše, co patří do blogu...
Malý hororek-Dvacet čísel
Ahojte u dalšího článku s nějakým hororem! Ta co? Těšíte se? Jdeme na to!
Dvacet čísel
Seděl mlčky u telefoního přístroje a čekal. Čekání se zdálo dlouhé jako celé věky. Telefon zazvonil a on ho zvednul. Chvíli naslouchal a potom povolil stisk ruky. Sluchátko mu z ní vyklouzlo a ztěžka dopadlo na podlahu. Muž vydal tiché heknutí a sesunul se za sluchátkem. Ve stínu u dveří by náhodný svědek mohl spatřit ruku s pistolí s tlumičem. Ale žádný náhodný svědek tam nebyl.
Franta měl za sebou namáhavý den, a tak se hned po návratu z práce sesunul na pohovku a natáhl se po dálkovém ovladači. Obrazovka televize se rozjasnila a začaly zprávy. Bylo mu celkem jedno, na co se bude dívat, hlavně že ho přestane bolet hlava. Nějaký cizí muž v obleku byl najednou u něho doma, jenom aby mu mohl povyprávět o událostech v Asii. Potom však hlasatel zmlkl a jako by přes obrazovku pohlédl přímo na Frantu.
„A tak se premiér rozhodl, že… …pět, osm, devět, šest, čtyři…“ mluvil monotóně.
„Co to je za kravinu?“ podivil se František a vypnul televizi.
Otevřel noviny a přehlédl první stránku. Největší titulek na stránce zněl: V PLZEŇSKÉ NEMOCNICI SE 53387 OTEVÍRÁ NOVÉ ODDĚLENÍ. Odložil noviny a jenom nevěřícně zakroutil hlavou. Někdo zazvonil. Za oknem se začalo smrákat. Otevřel dveře, ale nikoho nespatřil. Jen přede dveřma ležela obálka. Zvednul ji a vrátil se do domu. Roztrhl ji a četl: „Jsi ve velkém nebezpečí, stejně jako já. Rozhodl jsem se totiž opustit mou organizaci, abych zastavil to vraždění. Řeknu to stručně. Několik lidí na světě nevědomky zjišťuje dvacetimístné kódy a po jejich zjištění jsou zabiti… …sakra, vyhmátli mě, musím kon“. Zbytek byl rozmazaný. Co to je za blbost? Zase někdo zvoní. Franta otevřel. Před domem stál malý kluk.
„Co je?“ zamumlal ospalý Franta.
„Jedna, jedna, dva, devět…“
Franta zabouchl dveře. Do háje! Už vím čtrnáct čísel! Co teď? Televize se sama od sebe zapnula. Objevil se Večerníček, ale místo Dobrý večer pravil: „Čtyři…“ Pološílený Fanda chytil bustu Wolfganga Amadea Mozarta a hodil ji vší silou po obrazovce. Televize se rozsypala jako domeček z karet. Patnáct! Musím utéct. Vyběhl z domu zrovna ve chvíli, kdy se samo od sebe rozehrálo rádio a kdy do rytmů dechovky nějaký zpěvák zpíval čísla. Naštěstí jim nerozuměl.
„Taxi!“ křikl a vrhl se do žlutého auta, které kousek od něj zastavilo.
„Kam to bude?“ zeptal se šofér.
„Co nejdál… …třeba do centra.“
Taxík po chvilce jízdy zastavil.
„Kolik chcete?“ zeptal se Franta.
„Pět,“ odpověděl řidič.
„Tak málo?“ podivil se Franta, než mu to došlo.
Rychle rozrazil dveře od auta a utíkal pryč. Začala zvonit budka, jakýsi prodavač u stánku na něj pokřikuje čísla, ale on ho neslyší. Honem nastoupil do tramvaje a usadil se vzadu. Uklidnilo ho, že nic neslyší. Teprve po chvíli se zaposlouchal do hovoru dvou stařenek a s hrůzou zjistil, o čem se baví.
„Jedna,“ pravila jedna.
„Sedm,“ odpověděla druhá.
„Tři…“ říkala zase ta první, ale to už Franta utíkal pryč.
Vběhl do hospody, sednul si ke stolu a zacpal uši. Asi i usnul, protože, když se probudil, bylo k ránu a hospoda s nočním provozem se zavírala.
„Musíte už odejít,“ domlouval mu hostinský.
Vtom zazvonil na zdi telefon. Franta na něj pohlédl jako na něco nebezpečného. Číšník to zvednul a po chvíli říká: „To je pro vás.“
Franta jen velmi pomalu přišel k přístroji a přiložil sluchátko k uchu.
„Dvě!“ ozvalo se ze sluchátka a Franta ucítil na krku ústí tlumiče.
Potom se ozval výstřel a jeho tělo se skácelo na podlahu hospody, pod nohy hostinského s pistolí.
A teď vy! Přečtěte pozorně následující řádku:
1 5 9 7 6 4 3 2 8 8 5 6 3 4 8 7 9 6 3 2
