Twailightina knihovnička

Jdu přeplněnou školní chodbou, slyším jak se mi smějí, slyším jak si šeptají. Dřív mi to vadilo, ale dnes už ne. Postupem času si člověk zvykne. Pamatuji se, jaké to bylo když jsem poprvé přišla sem na střední. Sedla jsem si hned do první lavice vedle Elli. Své kamarádky ze základky. Jenže ta jako by mě nevnímala, dál se bavila s nějakou jinou holkou, mou novou spolužačkou.

Když zazvonila a ta dívka konečně odešla, Elli se otočila na mě, chvíli jsme si povídaly, když ale přišel učitel, ztichla. To u ní bylo velice neobvyklé, o hodinách toho většinou namluvila víc než kdy jindy, ale myslela jsem si, já bláhová, že je to jen nervozitou. Ve skutečnosti, nechtěla aby viděl, že se se mnou baví.

Takhle to pokračovalo ještě pár dní, bavila se se mnou jen když jsme byli sami.

Dál už jsem to nemohla vydržet a zeptala jsem se: ,, Děje se něco?" vzala si mě stranou. S vážným pohledem mi pověděla : ,, Na základce bylo super být, no...." zěřila si pohledem mé oblečení, jež spočívalo v kožené bundě, černé sukni a kožených černých botech. ,, Jiná." dodala jsem za ni, a přesně věděla kolik uhodilo. Tohle se mi stalo vždy , když jsem si našla kamarádku, stala se oblíbenou, a mně nechala být, prostě protože se bála , aby kvůli tomu že jsem "jiná" jak říkali, se s ní nepřestali bavit.

Mám ráda metal, mám ráda tajemno, mám ráda černou barvu, ale opravdu jsem natolik jiná?

Od té doby je stejná jako ostatní, směje se mi, nenávidí mě. Jedinou mojí útěchou, jediným mým útěkem z toho světa plného ústrků , je psaní povídek , jen tak pro sebe, ta chvíle kdy unikám z temné reality je tak osvobuzující

Nemusím myslet na to, jak mě doma peskují za to že nenosím to, co chtějí, nemusím v tu jedinou, krásnou chvíli, snášet ústrky a ponižování ostatních, v tu jedinou báječnou chvíli, jsem sama sebou.

***********

Přicházím do školy a v ruce držím svůj zápisník, mé povídky, mé životní zkušenosti, vše co jsem zažila, a ztvárnila do jakési "čitelné" podoby. Vlastně tohle je vše co mám, vše na čem mi opravdu záleží. Když jsem se včera zmínila před profesorem, že občas napíšu jednu, nebo dvě krátké povídky, netušila jsem, že po mě bude chtít, abych jej přinesla. Nevím, jestli je to dobře, každopádně mám z toho dobrý pocit, konečně si někdo přečte stránky, jež jsem těžce sepsala, když mi bylo zle, nebo když jsem byla na dně. Pomohly mi se dostat zpět nahoru, na hladinu, a neutopit se v kalných vodách depresí, a slz.

Přicházím řed malý kabinet na konci chodby. Pozvedám ruku, dodávám si odvahy a tichonce zaklepu. Chvíli  se zdá, že tam nikdo není, už bych málem chtěla odejít, když v tu chvíli se dveře kabinetu rozrážejí, a v nich stane drobný muž, s rídkými šedivými vlasy a hustým knírem - na nějž byl dostatečně pyšný - a s úsměvem na tváři. ,, Pojďte dál slečno... Carterová" spoustu lidí nezná mé jméno, nebo si je nechce zapamatovat, nemám mu to za zlé, jsem zvyklá.

,, Mohu?" táže se a natahuje ruku k mému zápisníku. Pár vteřin váhám, ale nakonec mu podávám sešit v tvrdé vazbě, s příhodným nápisem : Ta beze jména

Napadlo mě to jednou, když jsem přišla v slzách domů , byla jsem naštvaná, něco tak ošklivého, co mi ten den řekl Dave, mi nikdo nikdy neřekl.

Stály jsme ve školní jídelně, váhala jsem , kam si sednout, nakonec jsem si sedla k lidem z naší třídy. Nevypadali že jsou z toho nadšení a tak jsem raději jen mlčela a jedla. Snažila jsem se plně soustředit na svůj kus masa s rýží, ale pak na mě začaly létat kusy chleba. ,, Vypadni ty...." křičel jeden z chlapců a já se snažila ho nevnímat. ,, Jak se ta blbá holka jmenuje?" zeptal se tak, že zakřičel na celou jídelnu. To zabolelo. Ani neví komu, to tu nadává.

,, Nemusí mít jméno, takoví lidé jako ona si ho ani nezaslouží!" kžikl druhý a to už jsem zvedla tác a odcházela. Jak může být někdo tak zkažený, aby si nezasloužil jméno? Jak můžou něco takového říct o mě?

Do očí mi vhrkly slzy. Je to jako by mě ani nepovažovali za člověka, ale jako jen bych byla věc, bez citů, bez pláče, jako kámen. Někdy jsem si přála být jako on, tak nezlomná, stálá, možná by mi to tehdy pomohlo, a možná...

Profesor si zaujatě listuje v zápisníku.Pak vzhlédne a zvědavě si mě měří pohledem ,, Takže slečno Carterová, jste velice nadaná, myslím že by jste byla skvělá spisovatelka, jen..." na chvíli cítím zklamání ,, Zvažte to jméno, vaše přezdívka není špatná, ale myslím že když budete slavná, je Beze jména, trošku zavádějící." mám chuť ho obejmout, to je ta nejhezčí věc, co mi kdy, kdo řekl.

Ale stejně myslím že Ta beze jména, budu navždy já, a proto to tak bude nejlepší.