HryProDivky.cz
Twailightina knihovnička
Zklamání, to sladké zklamání (6) - Příběhy
Doma se svalím na postel, chce se mi plakat, ale slzy nepřichází. Cítím se naprosto na dně. Nikdy jsem si neměla dovolit aby se mi líbil. Neměla jsem se s ním začít přátelit. Neměla jsem psát ten hloupý vzkaz. Ale minulost už nezměním.
Když to rozhlásí, možná že se mi podaří jim namluvit že to byl vtip, nebo že jsem si zkoušela něco do povídky na wattpad. Nebo bych možná měla přiznat pravdu, že jsem neskutečně hloupá.
,, Kiro! Jsi doma?" křičí mladší sestra, zrovna na ni teď nemám náladu. ,, Ne!" křiknu když se rozlétají dveře pokoje a do nich vtančí Lilien. ,, Co se ti stalo?" zeptá se když uvidí můj ztrápený obličej. ,, Nic." odbiju ji ,, Běž si hrát, mám zpoustu úkolů." poslušně odběhne. Já pomalu dojdu k očítači, zapínám ho a hledám rozvrh na další den. Připravuji si podle něj. Když mám hotovo, rozhoduji se ještě zkontrolovat si poštu. Překvapivě prázdná, jako vždy. Najíždím na jednu ze svých oblíbených stránek s články a začínám si číst. Je to jediná chvíle tohoto dne, která mi připadá naprosto normální.
Po několika hodinách čtení, které mi přicházejí neskutečně krátké, se domů vrací i rodiče. Vyptávají se na školu, jen odpovídám jako vždy ,, Dobrý." i když to podle mě až zas tak "dobrý" nebylo.
***
Probouzím se do mlhavého rána, no ani ne zas tak rána jako pozdního dopoledne. Je deset. Převlékám se. Jdu si udělat čaj a zapínám televizi. Z obvyklé ranní pohody mě vytrhuje zapípání mobilu, které ohlašuje sms. S velkou nechutí čekám zprávu od babičky, nebo od tety, místo toho ale nacházím vzkaz od zcela neznámého čísla:,, V jednu na vašem nádraží."
Trochu mě to vyděsilo, ale nejspíš si někdo zpletl číslo. ,, Asi jste si zpletl/a cislo." odpověděla jsem zdvořile a odložila mobil zpět na stolek. Za okamžik se však ozvalo další pípnutí. ,, Kiro, ty proste nikomu neveris ze? V jednu na nadrazi, plati?" netušila jsem kdo by mi mohl psát, nejspíš to byl někdo ze školy. Neodolala jsem pokušení a zeptala jsem se : ,, Kdo jsi?" nedočkavě jsem hypnotizovala telefon dokud se neozvalo pípnutí. ,,Týna, nepoznas? Musím ti dat tu fleshku s referatem." Trochu jsem si oddychla a narychlo napsala : ,,Ok, v jednu tam budu." Přemýšlím že jí ty referáty něják moc baví, budu jí muset vytáhnout někam do nákupáku, aby přišla na jiný myšlenky.
Jedna hodina se už kvapem blížila a já unaveně stála u dveří, poslouchajíc mamčinu přednášku ,, ..... a taky se rozhlídni, to že je ti čtrnáct neznamená že tě nemůže přejet auto." je celkem zábavné to poslouchat, jenže teď opravdu nemám čas, za deset minut jedna. ,, Jo, jo, tak já už půjdu." otevřu a co nejrychleji slétnu po schodech dolů k vchodu. Otevřu dveře a přímo vyběhnu k nádraží. Mám to sice blízko, ale jak znám Týnu tak tam bude už půl hodiny čekat, a nakonec mi vynadá že jdu pozdě.
Sbíhám schody a běžím po krajnici silnice k nástupišti nádraží. Zdá se prázdné a opravdu, ona tu ještě není. Jestli si ze mě dělala legraci tak... Ne, počkat, támhle úplně nakonci, někdo se právě zvedl z lavičky a jde přímo ke mně.
