Twailightina knihovnička

 "  Cause baby, now we've got bad blood
You know it used to be mad love
So take a look what you've done
Cause baby, now we've got bad blood,,

Zdálo se to jako staletí, než kulka doputovala ke svému cíli. Na moment se mi zastavilo srdce, já to opravdu udělala. Tolik jsem se bála že to nedokážu, že zklamu, ale dokázala jsem to. Sleduji jak Elena padá k zemi, mrtvá.

Není mi jí líto, jako by mi v tu chvíli otupěly všechny smysly. Přicházím k jejímu tělu, dívám se do jejích skelných očí a - nic, čekala bych že se budu cítit hrozně, že toho budu litovat, ale ne, myslím že se cítím dokonce o něco lépe. Jsem špatná?

Otáčím se a přecházím k autu, tady jsem zkončila. Nastupuji a za značného hluku vyrážím zpět k městu, pryč od odlehlých New Yorkských zákoutí, přímo do sídla klanu, do Washingtonu.

Kdo by kdy řekl , že největší organizace, kterou by možná někdo mylně označil jako "špatnou", sídlí v hlavním městě, kde , jak se říká, vládne spravedlnost.

Je ironií že žijeme přímo pod nosem všem těm, co by nám mohli zaručit smrt, přesto tu však stojím, a jsem připravena pro rodinu udělat cokoli. Nezáleží na tom co, budu muset udělat, jsem rozhodnuta ji udržet při činnosti a životě. Nemůžu dovolit aby se stalo něco co by narušilo její řád. Příkladně jako Elena.

Tušila jsem že je v našich řadách špeh, co naslouchá každému našemu slovu, každému plánu, a přináší je na stříbrném podnose rodině Montenegrových. Nikdo neříká, že jsme lepší než oni, nikdo neříká že by sme měli být nepřátelé, naopak, výhodnější by bylo být spojenci. To však oni nechtějí, oni chtějí vládnout Americkému podsvětí, ačkoli jim ten post nepřísluší.

Přidávám plyn, řítím se teď po devadesáté silnici asi stovkou.
Nebojím se, naopak, rychlost je něco co mě přitahuje, miluji nebezpečí, vyhledávám ho. A možná taky proto jsem přijala tenhle úkol, zbavit se otravného hmyzu.

Nikdy  bych o sobě neřekla, že jsem zlá, nebo pomstychtivá, ale teď, po tom co díky Eleně zabili mého bratra a jeho snoubenku.... Znovu přidávám plyn, opravdu jedu hodně nebezpečnou rychlostí.

Vzpomínám si, jak jsem hleděla na jeho tělo, bezvládné, bledé. Bylo to tak strašlivě bolestivé, ale od té doby už nic necítím, myslím že její zrada a jejich smrt mě o city nadobro připravila.

*********

Přicházím do místnosti plné lidí, jež očekávají čerstvé zprávy, přesněji totiž - hlášení o Elenině smrti. Všichni na mě nedočkavě hledí, jako  by snad byla možnost, že bych ji nechala jít.

,, Mrtvá." prohlásím a několik přítomných zajásá. ,, Jsi teď jedna z nás Mio!" říká v klidu Waren, já mu ale nevěřím, vím že nebudu nikdy úplně jako oni, tak vyrovnaní, cílevědomí. Chtěla bych taková být.

Přecházím k Lianě, její červené vlasy mají snad ještě zářivější odstín než když jsem odjížděla. ,, Ta mrcha si to zasloužila." šeptne, ale na jejím hlasu se mi zdá něco neupřímného, mrazivého. Pousměju se. Myslím že jsem jen přetažená. Lia, ta sladká, milá Lia, by nikdy nebyla schopna výčitek, nebo jízlivosti.

Po schůzce s ní odcházím do jednoho z bytů určených členům rodiny. To znamenalo luxusní, byt , nebo apartmá v hotelu, jež patřilo Armanovi, hlavě rodiny. Nebyl to můj otec, ale vždy se tak choval, když jsem byla malá, vyrůstala jsem na ulici, kradla a o nic jiného se nezajímala, on si mě všiml, říkal že jsem výjmečná, přivedl mě do hlavního sídla a nechal mě tam bydlet. Samozřejmě že jsem byla podrobována výcviku, jak ve vědomostech, tak i ve fyzičce. Nakonec jsem nejschopnější z jeho blízkého okruhu lidí, kterým věří. Totiž, i když si najme sebelepšího člověka na vykonání "rodinných" věcí, nemůže v něm mít tu důvěru , že nezradí a nepřidá se k Montegrovým. U mě má ale jistotu vždy, a moc dobře to ví.

Doprovázím Lianu až k jejímu bytu, nečekaně mě ale prosí, zda bych se nemohla chvíli zdržet. Jsem velice unavená, ale přesto souhlasím. Vcházím do jejího luxusního obývacího pokoje. Sedám si na zářivě bílou pohovku, a čekám na ni, zatímco si odběhla do kuchyně.

Je to dlouho co se s Lianou známe a pořád je to ta milá , tichá dívka, jež souhlasí s každým mým šíleným plánem, ať je sebenebezpečnější a proto je mojí nejlepší.....

Zarazím se v půlce myšlenky, do obýváku vchází Liana, se slzami v tváři a kamenným výrazem. Netuším co se děje. Se zděšením zjišťuji že v pravé ruce drží pistoli. ,, Zabilas Elenu, moji sestřičku, jaks mohla?" Nechápavě na ni zírám s otevřenými ústy, je možné že celou dobu věděla že, ,, To já byla ten špion, ne ona , ty hloupá huso, za to zemřeš!" křikla, než jsem stačila uhnout, pohnout se, nebo jen jakkoli zareagovat vystřelila kulku.

Zdálo se to jako staletí, než ona kulka zasáhla svůj cíl - mě. Nejdřív jsem si ani pořádně neuvědomovala co se stalo, myslela jsem že jsem jen ve špatném snu. Jenže pak se ozvala ohlušující bolest, vystřelovala do celého těla, sáhla jsem si rukou do části nad levým ramenem, krvácím! Bílou pohovku skrápí cákance tmavě rudé krve. ,, Těsně nad tvé  zkažené srdce." odfrkne si, upustí zbraň, a odchází. Slyším prásknutí vchodových dveří a cvaknutí zámku.

Jakákoli snaha o pohyb je bolestivou a zároveň nemožnou. Tak takhle zkončím, v bytě rodiny, postřelena jediným člověkem, kterému jsem doopravdy věřila. Poprvé od smrti bratra cítím bolest, je to první cit za tak dlouhou dobu, a nepramení z hluboké krvácející rány, ale ze zrady.