Křik...Jak krásná melodie 5

Celou noc jsem oka nezamhouřila. Pořád jsem myslela na Jonathana. Ráno vstávám velmi pomalu, protože jsem usnula asi v půl druhé ranní. U Jonathana právě snídají. Všichni po sobě jen tak pokukují až na Jonathana, který kouká jen do talíře. Mobil, který má položený na stole začal zvonit. Jonathan se podívá kdo volá, ale mobil položí zpět na místo a odchází do svého pokoje. "Ty to nezvedneš?" ptá se s plnými ústy tatínek. Jonathan jen zavrtěl hlavou a zabouchl dveře. Mobil tedy po chvilce zvedne maminka. Když dotelefonuje, má ve všem, co se děje s Jonathanem jasno. Tatínek odchází do práce a bere kluky do školy. Maminka tedy zůstává doma i s Jonathanem. Na chvíli si pomyslí, že by za ním mohla jít a tak taky udělala. Zaklepala a dveře pomalu otevřela. "Volal James..." šeptne. "No a?" řekne Jonathan a dál kouká do počítače. "Já jen, že..." ani to nedopověděla a skočil jí do řeči. "Mě je James už úplně ukradenej!" "Vy už nejste kamarádi?" optala se opatrně maminka. "Ne..." ztichne a trochu roztřeseně zaklapne notebook.

"To jsem netušila..." jakoby omluvně odpoví maminka. Přistoupí k němu blíž. Oči se jí zalily slzami, ale neplakala. Jediný, komu ukápla slza byl Jonathan. Mamka ho chytla za ruku a sedla si na bobek. "To bude dobré..." utěšovala jej. On jen odvrátil pohled. Úplně ztratil pojem o realitě a tak brzo usne z únavy.