Totální Blbosti

Křik...Jak krásná melodie 3

Než začnu chci oznámit ukončení soutěže: nejhezčí profilovka, dále můžete přidávat obrázky, ale už se nebudou hodnotit.Vyhlášení proběhne zítra a přesouváme se k příběhu.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Utíkali jsme jak nejrychleji jsme mohli. Jakmile jsem odemkla dveře, zakřičeli jsme na holky. Všechny seběhly nadšeně dolů. Už, už jsme byli u brány, když ze sklepení vyběhl mučitel a kolem nás se zjevily plameny ohně. Držely nás v ohnivém vězení, ze kterého nebylo úniku. Já a mé kamarádky jsme se krčily za Jonathanem, který se jako jediný z nás nebál i když věděl, že se nemůžeme dostat ven. "To vás naučí!" vykřikl mučitel. Lusknul a všechny plameny zmizeli. Olivia, Alex, Mel i já jsme byly svázané, tak pevně, že nebyla šance uzly rozvázat. Jen Jonathan stál uprostřed dvora a mučitel se k němu pomalu přibližoval. Čím blíž byl, tím jsem se o Jonathana víc bála. Byl velmi statečný, ale statečnost je někdy úplně na nic. Měla jsem slzy na krajíčku, ale přesto jsem se je snažila zastavit. Nechtěla jsem, aby ostatní kámošky a i sám Jonathan poznali, že ho mám víc než ráda. Zavřela jsem oči, aby pro mé slzy bylo těžší dostat se na povrch a pak jsem se viděla...Sama, úplně sama za mřížemi. Všechno bylo jinak, než jsem chtěla.

Znovu jsem otevřela oči, všechny ostatní holky je měly zavřené, aby neviděly, co se za chvíli stane. Já jediná pozorovala každičký pohyb, který mučitel, nebo Jonathan udělali. Mučitel si vykouzlil dva meče. Jeden z nich dal Jonathanovi. Po asi pěti minutách boje, Jonathanovi meč vypadl z rukou. Jeho záhadný soupeř měl tedy šanci, kterou využil. Jonathan už byl na zemi a pod krkem mu mučitel držel meč. Sklonila jsem hlavu a pak cítím jak se železné řetězy povolují. Spadla jsem na zem. Nikdo si toho nevšiml. Popadla jsem spadlý meč a vrhla se po mučiteli. Než jsem ho stihla probodnout, už z Jonathana tekla krev. Pořádně jsem bodla mučitele do zad. Nadechl se naposled. Jen Jonathan měl stále ránu od meče a krev tekla a tekla. Jakmile řetězy uvolnily i holky, řekla jsem jim instrukce. "Mel, ty běž pro čistou vodu, Alex, ty zkus najít zase nějaké čisté ručníky a Olivie, ty najdi nějaké obvazy, nebo něco takového a rychle!" okamžitě se rozeběhly pro dané věci a já čekala u Jonathana. Napadlo mě, že nám někam dal batohy a pak jsem ten svůj batoh našla zahrabaný do jednoho z květináčů. Vyndala jsem mobil a tam nejméně padesát nepřijatých hovorů od rodičů. Nehleděla jsem na to a zavolala jsem záchranku.

Všechny jsme se dostaly domů, ale Jonathan byl stále ve světě tmy, tedy v bezvědomí. V nemocnici měl zůstat měsíc. Jednoho dne jsem ho chtěla jít navštívit, ale u jeho postele seděla nějaká dívka. Stála jsem za dveřmi a čekala co se stane. Dala mu pusu na čelo. Byla jsem z toho raněná, že má holku, ale nechtěla jsem, aby se rozešli a tak jsem prostě vešla. "Kdo jsi?" zeptala se mě na to, na co jsem se jí původně chtěla zeptat já. "Já jsem Sarah Taylorová a jsem jeho kamarádka. A kdo jsi ty?" odpověděla jsem jí a opětovala otázku. "Jsem Melanie Blacková, jeho přítelkyně." odpověděla mi a já si uvědomila, že na to nemám a tak jsem se radši rozloučila. Po tom dlouhém měsíci jsem se opět setkala s Jonathanem. Netušila jsem, že chodí do stejné školy. Dokonce i Melanie, tam byla. Oba chodili do vedlejší třídy, já jsem s kamarádkami v áčku a on se svou milou v béčku. Ten den všichni z mé třídy byli na lyžáku a já jediná ještě s nějakým  troubou zůstala ve škole. Na tento den nás tedy přeřadili do béčka. To pro mě bylo stresující. Sama jsem kráčela po chodbě a když vidím jak se proti mě blíží Jonathan a Melanie, okamžitě otočím hlavu. Jasně, že mě poznal a taky se otočil, dokonce i Melanie.

Seděla jsem v zadní lavici s nějakou Annou. Potom jsem zaslechla jak učitelka vyvolává "Tak k tabuli půjde Gabriel!". Na to vstal Jonathan a šel k tabuli. Jonathan Gabriel? Jako fakt?! Já se picnu..."Tak...Sarah Taylorová...Postavte se a řekněte nám, jestli tam udělal nějakou chybu." všichni se na mě zahleděli...Co si asi myslí? "Nemá paní učitelko." s jistotou jsem ze sebe vyhrkla a posadila se. Ona jen přikývla a pobídla Jonathana, aby se také posadil.

Pokračování příště....  

+1

Příběhy a povídky

Autor: Lisek   |   Publikováno: 10.01.2017   |   Zobrazeno: 803x