The Darkness

Posedlost až za hrob 2. kapitola

Z obchodu jsme vyšli až za další tři hodiny, nic jsme nekoupily. Buď ten kostým byl pěkný, ale málo strašidelný nebo byl nudný. Nakonec jsme se shodly na tom, že já půjdu za nemrtvou baletku, protože jsem na balet chodila a kostým mám doma, jen ho trochu pocákám umělou krví a Ems půjde za sebe jenom v trochu extrémnější verzi. S Ems jsme se rozloučily na autobusové zastávce, bydlela na druhém konci města, rozloučila se slovy: „Prosim tě, hlavně neblbni.“ Kývla jsem na souhlas, ale stejně jsem věděla, že ji neposlechnu, koneckonců ona to věděla taky.

Cesta na hřbitov byla poměrně klidná, pouliční lampy sem tam blikly, ale jinak se nic zvláštního nedělo. Všechno to začalo, až když jsem došla k zatáčce, ve které začínala hřbitovní zeď. Nejdřív jsem nepocítila něčí přítomnost ani jsem nezaslechla jeho kroky po chodníku. Prozradilo ho šustění kabátu ve větru. Přidala jsem do kroku. Abyste rozuměli, nebála jsem se, tedy, myslela jsem si to, ale moje srdce bylo rychleji, můj tep jsem mohla slyšet a moje dýchání bylo nepravidelné. Ruce se mi klepali, když jsem vytahovala zpod své haleny křížek, který jsem dostala ke svým osmým narozeninám. V zádech jsem najednou ucítila něčí pohled, a proto jsem se otočila. Ani si nedokážete představit, jak se mi v tu chvíli ulevilo, když tam nikdo nebyl. Ovšem, ten pocit byl jenom přechodný. Když jsem se úlevně otočila směrem, kterým jsem chtěla jít, tím byla hřbitovní brána, tak jsem najednou narazila do něčeho tvrdého a vysokého. Úlekem jsem vykřikla. Jeho ruce mě chytily za paže a já jsem vzhlédla. Setkala jsem se s párem jinak barevných očí, ostře řezané brady s lehkým strništěm, lehce výrazných lícních kostí a se rty, které jsou určitě plné, ale nyní byly stažené do úzké linky. Jeho vlasy byly rozcuchané, ale tím upraveným způsobem a měly barvu hnědého karamelu, na slunci jistě házely bronzové odlesky. Úzká linka rtů se změnila do úsměvu, když řekl: „Slyšel jsem, že se po nás sháníš?“ Hádám, že jsem musela vypadat hodně mimo, když se zasmál a osvětlil mi to: „To si děláš…Založíš fórum, píšeš o nás blog a nepoznáš, když někoho z nás potkáš?“ Znovu se zasmál. Až teď jsem si toho všimla, jeho špičáky byly delší, ostřejší. Pravda, moje odvaha byla v tahu, ale když se schovám za předstírané sebevědomí, budu vypadat silnější, tedy myslím… „Samo sebou, že jsem poznala, že si krvesaj,“ při tom oslovení zavrčel. Pak se rychle podíval stranou, jako kdyby něco slyšel. Chvíli poslouchal, potom ke mně opět stočil modrofialové oči a promluvil: „Musím jít, je tu. Nikdy si mě neviděla, nemluvila se mnou…“ Jeho pohled se zdál více galaktický, lesklý a já se více propadala do fialových a modrých tónů. Snažil se mě zhypnotizovat, jednou jsem v seriálu viděla, že se hlavní hrdinka obrnila proti ovládnutí mysli tím, že se poškrábala na ruce, prý aby nezapomněla. Nikdy jsem neměla sklony k sebepoškozování, ale nechtěla jsem zapomenout. Na pravé ruce jsem měla delší nehet, konkrétně na malíčku. Poškrábala jsem se na zápěstí, ale tak aby mi netekla krev, mohl by to ucítit. Předstírala jsem omámení, lehce jsem přikývla. On se usmál, pohladil mě jemně po lícní kosti a ve chvilce byl pryč.

Plánovala jsem, že vše napíšu na svůj blog, ale po cestě domů se mi to rozleželo v hlavě. Chtěla jsem se podělit se všemi o svůj zážitek, ale nebyla jsem si jistá, zda by to byl úplně nejlepší nápad. Za a) upír uměl stoprocentně používat internet, když věděl o mém fóru a blogu a za b) nějaká malá sobecká část ve mně si to naše setkání chtěla nechat pro sebe. A proto, když jsem přišla domů, sedla jsem si ke svému počítači a dnešní zážitek sepsala do textového bloku, který jsem zamkla. Udělala jsem to pro případ, že by mi chtěl někdo vymazat naše setkání, nesmím ho zapomenout. Je to jako, když si snažíte každý den vzpomenout na obličej člena rodiny, který již není mezi námi, nejdřív si ho vybavíte bez sebemenších potíží, ale po několika letech zjistíte, že se vám jeho tvář začíná vytrácet. A to já nechci. Vzpomínku jsem uzamkla heslem a uložila do složky, kde by ji někdo nehledal, do složky s názvem „Škola.“

Čekalo mě probuzení do velkého nečasu. Venku pršelo…zase (a pokud slyšíte otrávený tón, tak jste na to kápli). Déšť je v našem městečku vcelku normální, třeba jako v Seattlu, no dobře, přeháním, ne zase tak hrozný, ale i tak je obvyklejší než by si většina obyvatel Twin Peaks chtěla přiznat. Dřív (jako fakt hodně dřív), bylo naše město osadou Vikingů, ne, srandu si opravdu nedělám. Moc lidí si není vědomo toho, že severní Amerika byla objevena již bájnými Vikingy (možná ne zase tak bájnými) před Kolumbem.
Dnes se mi opravdu nikam nechce, ale písemka z filosofie se nedá nahradit a stejně jsem se na ní učila, takže mě lenost nepřemůže a do školy se vypravím.

Ve škole jsem vcelku brzy, dřív než Ems. Ta bude zuřit. Víte, jako malé děti, mohlo nám být okolo šesti let, jsme se „dohodli“ na tom, že ať se děje cokoli, ve škole musí být první vždycky Ems, jinak musím zaplatit „pokutu“ za brzký příchod. Budu platit. Je mi to jasné hned, jak uvidím růžovou hlavu ve dveřích třídy. Rádoby naštvaně projde třídou, a pak se ke mně posadí, spustí: „Mladá dámo, tak to ne!“ Upřímně se jejímu tónu naštvané matky zasměju, načež mě počastuješ svým normálním hlasem: „Tak se na to podíváme, brzký příchod. To bude, mladá dámo, pět babek.“ S úsměvem jí podávám určený obnos a odejedeme si koupit kafe, životabudič.

Písemku jsem napsala za jedna a ještě jsem Ems pomohla s dvěma otázkami. Nejsem zrovna premiant, ale angličtina s filosofií patří mezi mé oblíbené předměty, skoro se na ně neučím, ale je fakt, že Mílétskou a Elejskou školu jsem se naučit musela, nikdy jsem Řecko nemusela.

„Bee, kde máš tu černou kajalku?!“ křičí Ems, když si v koupelně kulmuji vlasy. Zase vyšiluje. „Nemám,“ odpověděla jsem uprostřed namotávání pramenu vlasů na kulmu,“od tý doby, co jsi ji vypotřebovala, jsem ji ještě nekoupila.“ „Proč?! Vždyť je to základ,“ křikne rádoby naštvaně. „Protože ji nepotřebuju,“ vrátím jí to. Jediné, co je mi odpovědí, je její odfrknutí.

Když moje vlasy splývají v pěkných kadeřích, jsem připravena na její verzi jemného líčení. Ems si stojí za tím, že moje líčení je naprosto nudné a potřebuje trochu šmrncu, což obsahuje tunu linek a černé tužky a aby té černé nebylo málo, přidá ještě hromadu mascary.

O jeden kostým nemrtvé baletky a jedno „přirozené“ líčení později, jsem připravena vyrazit na párty. Na párty jsme dorazily pár minut po začátku. Stěny byly pokryté umělými pavučinami, na stolech zahalených do bílého ubrusu s krvavými skvrnami byly tácy s fialovými nachos, zeleným sýrovým dipem a dýňovými cupcakes. Všemu vévodila obrovská disco koule zavěšená uprostřed místnosti a na přítomné tančící páry házela duhová prasátka. Ems mě chytila za ruku a táhla na provizorní taneční parket. „Ems, víš, že tanec moc nemusím,“ kladla jsem odpor, ale ona mě odbyla slovy: „Co je to za baletku, která netančí?! Pojď, bude sranda a podívej,“ ukázala do rohu, kde stály židle a na nich sedělo několik lidí. Moje růžovovlasá kamarádka moc dobře věděla, že se mi líbí jeden kluk, Jack, který chodí do ročníku výš. Je to fotbalová hvězda, a když myslím fotbal, mám na mysli klasický evropský fotbal, kterým je naše škola proslulá. Bohužel pro mě, má přítelkyni, a to ne ledajakou, ale školní hvězdičku s bohatými rodiči, Olivii. Dokonale se k sobě hodí a já si o Jackovi můžu nechat jenom zdát. „Hele, třeba si tě všimne, když půjdeme tancovat a navíc, hrajou náš song.“ Rychle jsem to vzdala, ale ne kvůli Jackovi, ale kvůli Emily, nemohla jsem jí nechat tancovat samotnou na naši písničku. Proto jsem se nechala dotáhnout doprostřed provizorního tanečního parketu. Chvíli nám trvalo se tam dostat. Tančící páry ale i jednotlivci byli snad všude. Zrovna když Cindy Lauper zpívala refrén její nejznámější písně, dostaly jsme se tam, kam jsme chtěly. Zbytek písně jsme protančily a zůstaly jsme tam i na další čtyři písničky. Až když spustili Forsaken od Korn, která se dokonale hodila na Halloweenskou párty, jsem byla tak bez energie, že jsem šla na toaletu. Ještě předtím jsem však Ems řekla, kam jdu, ale pochybuju, že mě vnímala, protože jenom pokývala hlavou na souhlas a dál tancovala.