HryProDivky.cz
The Darkness
Posedlost až za hrob - 4. kapitola
Z postele jsem vyskočila rychlostí blesku. Moje první reakce byla křičet, ale moje hlasivky odmítaly spolupracovat. „Nemáš se čeho bát,“ ozval se hlas. Blížil se. Mohla jsem slyšet pokládání jeho chodidel na koberec. Chůze pozadu mě dovedla až ke stěně, byla jsem v pasti. Kroky utichly. Neslyšela jsem ničí dech, z čehož jsem usoudila, že vetřelec nebude patřit mezi živé. „Nech mě být!“ zakřičela jsem skoro až hysterickým hlasem. Po chvíli se dveře mého pokoje otevřely a do tmy vnikl pruh žlutého světla. „Co se děje?!“ prořízla doznívající ozvěnu mého hlasu matčina otázka. Očima jsem těkala po šerém pokoji a nikde nikdo. Stále jsem stála u stěny a prudce dýchala. „Nic, jenom noční můra,“ odpověděla jsem normálním, i když trochu vyděšeným hlasem. Tiše jsem doufala, že mi uvěří. Chvíli na mě koukala, pak ale přikývla a odešla. Došourala jsem se k posteli a posadila se. Prohrábla jsem si rukou vlasy a setřela studený pot z čela. Určitě se mi to jenom zdálo. Moje podvědomí tomu ale nechtělo věřit, považovalo to spíše za sebeklam. Byl jediný způsob, jak to zjistit.
Před zrcadlem v koupelně jsem se nějakou dobu odhodlávala rozsvítit. Byla jsem zvědavá, tedy, spíš jedna stupidnější část mého já. A právě tato část donutila mou ruku sáhnout na vypínač. Oči jsme stačila zavřít ještě před rozsvícením žárovky. Chvíli trvalo, než jsem oči otevřela. Oslnilo mě studené koupelnové světlo, ale oči si okamžitě přivykly. Svého odrazu v zrcadle jsem se lekla. Vlasy jsem měla rozcuchané, ale to bylo spíš spánkem, ale ty kousky větviček asi se spánkem nemají co dělat. Oči byly podlité krví. Můj zrak však směřoval ke krční oblasti. Pravá část krku byla zarudlá se šmouhami čerstvé krve, avšak nové značky po zubech nepřibyly. „Bože,“ řekla jsem, přejíždějíc si studenými prsty po značkách. Stopy na krku mě fascinovaly takovým způsobem, že bych se na ně dokázala dívat hodiny, ale chtělo se mi spát a víčka mi únavou klesala. Došla jsem zpět do pokoje a usnula zachumlaná v dece.
Ráno bylo krásné, plné slunce a můj organismus se choval, jako kdybych měla dostatek spánku. Obléknutá jsem byla dříve než normálně a dokonce měla chuť se namalovat, ale nebylo to ono, v kosmetice mi chyběla jedna pro mě dříve nedůležitá věc, kajalka. Budu si jí muset koupit. „Bianco, musíš do školy,“ zakřičela mamka z kuchyně. „Už letím,“ opětovala jsem křik.
Do školy jsem se dostala v čas. Ems dneska chyběla, protože měla být někde u doktora? Bůh ví. Tu holku mám ráda, je moje BFF, ale co dělá ve volném čase beze mě, není moje věc.
Po pěti hodinách v tom ústavu jsem se těšila domů. Byl sice podzim, ale teploty se držely kolem dvaceti stupňů nad nulou, což je dost teplo. Mně ale byla zima. Sluníčko mělo stále sílou, ale už ne takovou. Šla jsem kolem vlakové zastávky a najednou se mi objevila husí kůže a zasáhl mě osten zimy. Přitáhla jsem si pončo blíže k tělu a snažila se nesoustředit na nepříjemný pocit, kterým byla zima nahrazena. Náhle jsem uslyšela několik desítek metrů od sebe posměšné výkřiky a smích. Vzadu na krku se mi zježily chloupky a neměla jsem z toho vůbec dobrý pocit. Snažila jsem se natáhnout krok a zkusit nenápadně odplout domů. Bohužel můj plán selhal již na prvním bodu. Jakmile jsem přidala do kroku, hlasy se za mnou ozývaly s čím dál tím menší dálky. Pak jsem jednoho ze skupinky zaslechla vykřiknout: „Nám neutečeš, květinko! Pěkně si užijeme.“ Jeho hlas byl chraplavý a velmi hrubý, až jsem se opět zachvěla. Dala jsem se do běhu. Jejich kroky dusaly za mýma. Otoč se! Ozval se hlas v mé hlavě. Náramně připomínal hlas nočního vetřelce. Nevím proč, ale hlas jsem poslechla, věřila jsem mu. Zastavila jsem a otočila se, čímž jsem skupinku zastavila. Skupina byla tvořena pěti mladíky. Jejich vůdce vystoupil a propaloval mě pohledem. Srdeční tep jsem měla v neměřitelných výšinách a žaludek někde na zemi. Nechtěla jsem poslouchat ten hlas, ale moje racionální myšlení se vytratilo. Když jeden muž vytáhl vystřelovací nůž a začal něco pokřikovat, nebylo možné si nevšimnout, že měl britský přízvuk, moje mysl začala bít na poplach a křičet Uteč! Lehce naivně jsem čekala na další pokyny od hlasu v mé hlavě, ale už se neozval. Moje nohy byly jako z kamene, nemohla jsem se pohnout. Moje strnulost nepolevila ani tehdy, když se ten s nožem přiblížil a chystal se položit mi nůž na krk. „Koukej, jak je submisivní,“ ozval se jeho kamarád. „Jo, bude to snadný,“ přitakal další. Snažila jsem se být v klidu, bála jsem se ostří. „Mám raději, když se brání a křičí,“ oznámil znuděně nový hlas. Konečně moje strnulost lehce pominula a byla jsem schopná lehce se hlavou odklonit od ostří. Při tomto pohybu jsem ho zahlédla. Vyzařovala z něj pradávná energie, to zní divně, co? Jeho studené blonďaté vlasy mu sahaly těsně pod bradu a rámovaly skoro bezchybnou tvář. Nos měl rovný, rty plné…k nakousnutí. Jsem sice v nebezpečí, ale to nemohu ocenit něčí vzhled?! Nejvíce mě ale zaujaly jeho oči, nepřirozeně ledové modré. Celý jeho zjev byl dokonalý až na jizvu, která se táhla od oblouku světlého obočí až do třetiny levé tváře. Teď připomínal spíše rebelujícího anděla než boha. Zatímco jsem si ho zasněně prohlížela, jeho oči zkoumaly stejnou měrou mě. To kouzlo však přerušil muž s nožem. Oba jsme se na něj podívali a došlo nám, tedy mně, nevím jak jemu, že jsme stále v nebezpečí, tedy já jsem, nevím jak on, protože vypadal, že tohle je pro něj jen pouhá denní rutina. Ten, na nějž jsme se podívali, promluvil: „Kdo seš?! Nech nás nebo tě podříznu, najdi si jinou čubku!“ To poslední slovo nechutně vyplivl. Blonďákovi oči muže již propalovaly a slibovali neskutečnou bolest, pak se ale usmál, čímž odhalil bělostnou řadu rovných zubů. Odkašlal si a promluvil sametovým klidným hlasem: „Vůbec se mi nelíbí tvůj tón, kterým na mě promlouváš.“ „A co s tím uděláš? Skončíš mtrvej, chlapečku,“ řekl rozhodně muž. Blonďák se rozesmál: „Tím bych si nebyl tak jistý.“ Najednou se objevil přede mnou. Voně po cedrovém dřevě a růžích. Než jsem se nadála, sáhl po ruce, ve které muž držel nůž, který ve vteřině zařinčel na zemi. Muž zařval bolestí a porážkou a utekl tím směrem, kterým přišel. Jeho kumpáni ho následovali. „Jsi v pořádku?“ zeptal můj prozatímní zachránce a upřel své oči na mou osobu. Jeho pohled…nemohlo mu být víc jak dvacet, přesto byl jeho pohled prastarý, jako kdyby už něco zažil. Mluvil s jemným severským přízvukem, ale co já vím, nejsem expert. Na moji odpověď čekal marně, protože jsem nemohla za boha najít slova, jeho oči mě uhranuly. Zvedl ruku a nechal ji několik málo centimetr od mé tváře, pak ji ale spustil a na dokonalém čele se objevilo pár vrásek od zamračení. Nevěděla jsem, proč se jeho pohled najednou změnil, ale když promluvil nebo spíš zasyčel, začala jsem něco tušit: „Já ho zabiju!“ k tomu přidal ještě několik slov v cizím jazyce, hádám, že nadávek. Jeho slova mě vylekala, ale co mě naprosto dodělalo, byly nyní viditelné bílé prodloužené špičáky. Už se na mě ani nepodíval a zmizel. Výborně, jakoby mi jeden nestačil…typické.
Cestou domů jsem se snažila na celou událost zapomenout, ale moje mysl odmítala, pouze tento zážitek odsunula do složky s názvem „NECHAT NA POZDĚJI“. Než jsem se nadála, už jsem odemykala vchodové dveře našeho rodinného domu. Uvnitř jsem očekávala halas puštěné televize anebo zvuky PS4 NHL 2017, ale ne směsici několika hlasů, z nichž dva patřily mým rodičům, a ten třetí mi hned nic neříkal.
