The Darkness

Posedlost až za hrob 3. kapitola - konec

Holčičí záchody byly prázdné, ale možná to bylo tím, že jsem vyšla jedno patro, abych se vyhnula frontě k záchodům na patře, kde se párty konala. Stoupla jsem před umyvadlo a obličej si jemně postříkala studenou vodou, nechtěla jsem si rozmazat make-up,protože jinak by mě Ems uškrtila. Po osvěžení jsem se opřela o umyvadlo a podívala se na sebe do zrcadla. Nevnímala jsem obraz sebe samé, protože mě zaujalo něco jiného. Něco, co by v odrazu za mnou být nemělo. Na dveřích jedné kabinky záchodu byl krvavý otisk lidské ruky. Ne, nekřičela jsem. Nejsem jako ty hlavní hrdinky ve filmech. Otočila jsem se a šla se blíže podívat na krvavou stopu. Krev byla čerstvá a stékala po dveřích. Nevím, na co jsem v tu chvíli myslela, ale vzala jsem za kliku. V uších jsem slyšela svůj vlastní dech a tlukot srdce, v dálce bylo jemně slyšet dunění reproduktorů z párty. Pomalu jsem stiskla kliku a otevřela dveře. Otevírala jsem je pomalu, zadržovala jsem dech, ale ještě před chvílí jsem málem hyperventilovala. Dveře se otevřely dokořán, ale nic tam nebylo. Ani nevíte, jak velký kámen mi spadl ze srdce. „Promiň, zapomněl jsem po sobě uklidit,“ ozval se za mnou hlas. Lekla jsem se a to dost, ale moje odvážnější stránka se rozhodla vydrápat na povrch a otočit moje tělo směrem za hlasem. Na záchodech bylo vypnuté osvětlení, ale já jsem si na šero rychle zvykla a onu siluetu muže jsem okamžitě identifikovala. Měl na sobě černý kabát a pod ním černé tílko. Modré džíny se mu napínaly přes vypracovaná stehna a na kolenou byly kalhoty rozdrbané. Upírovy fialovomodré oči v přítmí zářily a jeho ústa byla zkroucená do drzého úsměvu. První, co mě napadlo, bylo utéct, což by byla vcelku rozumná reakce, ale moje druhé já chtělo zůstat a ukázat upírovi, že jsem nezapomněla…nejradši bych moji druhou stránku nakopala. Slova o tom, že jsem nezapomněla, jsem mu chtěla vpálit do tváře, do sexy tváře, nutno podotknout. Vyšla ze mě věta, která, no, nebyla tak šmrncovní: „Co tu děláš?!“ Úsměv mu opadl, aspoň něco. Jeho oči zaplály hněvem a vycenil špičáky. Skrz zuby zasyčel: „Nezapomněla jsi!“ „Ne,“ odpověděla jsem a srdce měla až v žaludku. Začal si pro sebe něco šeptat a já se rozhodla využít situace. Proplížila jsem se až ke dveřím, snažíc se nevydat ani hlásku a o něco nezavadit. Povedlo se mi dojít až ke dveřím, když v tom jsem ucítila tlak na ruce. Najednou jsem na zčásti nahých zádech ucítila chlad dlaždic na zdi. Celou dobu jsem zadržovala dech, až teď jsem zase začala dýchat. Jeho obličej byl blízko mého, normálně bych řekla, že jsem, na tváři ucítila jeho teplý dech, ale on nedýchal. „Nech mě být,“ šeptla jsem zvýšeným a dost vyděšeným hlasem, a pak pokračovala, „nic jsem ti neudělala.“ „Ale ano, udělala. Potkala jsi mě, nezapomněla jsi a já mám hlad,“ řekl bezcitně. Jeho obličej se přesunul k mému krku a jeho rty se přitiskly k mé kůži. Byly studené, ale ne nepříjemným způsobem. Než jsem se nadála, jeho špičáky byly zabořené v mé kůži a moje krev, horká a tepající, mu proudila do hladových úst. Chvíli to bolelo, ale pak se dostavil příjemný skoro až euforický pocit, který by asi pokračoval, kdyby se s bolestivou grimasou neodtáhl. Na protest jsem si povzdechla a chtěla ho pobídnout, aby pokračoval. Moje krev mu stékala z koutku úst a jeho oči na mě vyděšeně zíraly, jeho mimické svaly stále udržovaly bolestivý výraz. Po pár vteřinách začal opakovat jedno slovo: „Electi, electi, electi…“ Pak se otočil a zmizel, prostě se rozplynul, ale jeho slovo mě pořád znělo v hlavě a rozhodla jsem se, že až přijdu domů, musím si najít jeho význam. Na párty jsem se vrátila, až když jsem si setřela kapky krve zasychající na mém krku. Ranky, dvě kulaté značky, byly zarudlé a kolem nich se začínala tvořit modřina. Přes krk jsem si přehodila vlasy a šla zpátky za Ems.

Z párty jsem se domů dostala až kolem půlnoci, rodiče již spali a můj bratr také. Neobtěžovala jsem se převléct se nebo odlíčit, a proto jsem ulehla v kostýmu a umělou krví po těle. Řeka spánku se dostavila za několik minut a já jsem usnula.

Procházela jsem se po zelené louce, všude bylo plno kopretin a slunce krásně hřálo. Na stéblech trávy byly kapky rosy a moje bosé nohy ji stíraly, když jsem se stébly brouzdala. Na sobě jsem měla kostým baletky, který jsem měla na párty, ale nebyl od umělé krve. Teplé paprsky a luční tráva mě vyzývaly k tomu, abych ulehla na lůžko ze stébel a nechala se unášet svěžím vzduchem. Neodolala jsem a skutečně si na trávu lehla. Moje oči spočinuly na nedalekém lese. Můj pohled zaujal jeden starý bezlistý strom, který mezi tím krásným přírodou stvořeným kouzlem neměl co dělat. Koruna stromu působila na moje oči jako magnet, táhlo mě to k tomu, a když jsem byla nucena tou neznámou silou zvednout se a jít blíž, prudce se ochladilo. Konečně jsem dokázala odtrhnout pohled od starých větví a zděsila jsem se. Neseděla jsem v zelených travnatých stéblech, ale v suchých a hnědých listech javorů. Kolem mě byly náhrobky a mlha. Nebyla jsem na louce, byla jsem na hřbitově. Slunce vystřídaly mraky. Teplo vystřídal chlad. Radost vystřídal strach. Vstala jsem a všechny moje myšlenky se soustředily pouze na jedno, na útěk. Snažila jsem se probrat, ale něco mi v tom bránilo. „Nikam nemůžeš,“ ozvalo se odněkud. Otočila jsem se za hlasem, ala nikdo tam nebyl. „Můžu si s tebou hrát, jak dlouho budu chtít, a ty s tím nic neuděláš,“ ozvalo se vedle mě. Opět jsem otočila hlavu za hlasem. Tentokrát jsem se nesetkala s prázdným prostorem, ale s postavou v černém kabátu a modrofialovýma očima. Chtěla jsem křičet, ale nevydala jsem ze sebe ani hlásku. Z jeho úst se ozval smích. Vzala jsem všechnu sílu, která ve mně byla a promluvila: „Co ode mě chceš?“ Podíval se na mě výrazem, který jasně říkal: To fakt nevíš? „Nevím,“ odpověděla jsem na jeho nevyřčenou otázku. „Dobře, omluvím tvoji nevědomost. Jsi tu, protože tě označil. Nyní jsi Electi. On si pro tebe přijde, ale já mu v tom zabráním,“ řekl. Taky mu vůbec nerozumíte? Aspoň nejsem sama. „J-j-jak mu v tom chceš zabránit?“ zeptala jsem se vylekaně. Asi mě nejdřív mělo zajímat, kdo to je, proč, jak, co je to Electi…ale zeptala jsem se na tohle, bravo. „Zabiju tě a tím mu překazím jeho plán,” odtušil. Zalapala jsem po dechu, zabije mě. Ale co jsem čekala? Čajový dýchánek?! Než jsem stačila položit hlavní otázku, předběhl mě s odpovědí: „Nezabiju tě, tedy, ne úplně. Budeš nesmrtelná, budeš jako já. A já se mu pomstím.“ Chtěla jsem protestovat, ale nestačila jsem ani mrknout a stál u mě. Prsty mi přejel po krční tepně a v místech jeho kousnutí se chvíli zdržel. Kolem bylo mrtvé ticho, možná proto, že jsme byly na hřbitově? Kdo ví. Nasála jsem do plic vzduch a snažila se zůstat v klidu. V hlavě jsem se snažila něco vymyslet, ale na nic jsem nepřišla. Vždyť je to jenom sen, noční můra, nic víc. „Bude tě škoda, tak dobrá krev,“ zalitoval. Odhalil špičáky a bez ostychu se zakousl do předchozího zranění. Dostavil se opět euforický pocit, který nepřestal. Upír na chvíli přestal sát, ale pak pokračoval. Endorfiny vyplavující se do mého těla tišily jemnou tepající bolest z kousnutí.

Hladina mé krve v organismu se přiblížila dolní hranici a mé nohy začaly slábnout, tlukot srdce se utišoval. Chytil mě kolem pasu, abych neupadla a on mohl pít dál. Moje oční víčka začala těžknout a dech začal být mělčí. Za pár chvil jsem nevěděla o světě. Chvíli jsem se vznášela v ostrém bílém a přívětivém světle, ale pak mě gravitace táhla dolů, i když, teď si úplně nejsem jistá, jestli to byla gravitace.

Prudce jsem se posadila na posteli. Moje čelo bylo orosené a dech s tepem nebezpečně zrychlené. „To byla hnusná noční můra,“ řekla jsem do tmy ponořeného pokoje. „Noční můra?“ zeptal se hlas někde uprostřed pokoje…