Ztracená láska

«Nejnovější články | Sense

Vytvořit blog | Nápověda

Byla jednou jedna dívka, která nikoho neměla, s nikým se nebavila a nikdo neví, jak se na tomto světě vůbec objevila, ani ona sama. Byla sama a nikdo ji neměl rád. To chtěla změnit. Neměla na výběr, musela se tedy vypravit na cestu, někam do neznáma. Milovala tyhle ty cesty plné očekávání a překvapení. Celou cestu myslela na to, že by je milovala ještě mnohem víc, kdyby vedle ní byl ten někdo, kdo by ji dokázal milovat, tak jako ona jeho.

Přišla do první vesnice, kterou našla, ale dlouho v ní nezůstala. Na hranicích mezi další nekonečnou pouští a vesnicí seděl starý muž a pořád dívku sledoval. Šla kolem něj, ale nezastavila se, až když ji chytil za ruku a zahleděl se na ni svýma upřímnýma očima plnýma štěstí.

,,Vím, co tě trápí a dokážu ti pomoct,'' zašeptal muž a klidně si mluvil dál a bylo mu jedno zda-li ho někdo slyší, ,,ale není to tak lehké, jak se může zdát. Hodně lidí je oslepeno vším kolem nás a tak by tohle pro ně bylo jednoduché, ale jednoduché je přece ták moc nudné.'' Odvětil muž a hřejivě se na dívku usmál.

,,Vy? A jak můžete vědět co mě trápí?''

,,To tě nemusí zajímat,'' prohodil, jakoby to ani nebylo tak důležité, ,,nikdo neví jak se jmenuješ, viď dítě. Musíš si tedy sehnat jméno do té doby, než úplněk dnes v noci vystoupí na oblohu. Přesně doprostřed jasné noční oblohy, úplně nahoru. Stačí když najdeš člověka, který ti je nejsympatičtější a on ti tvé jméno poví. Než se měsíc vyhoupne nahoru, musíš stát tady u mně. Když to stihneš, člověk, který ti dal jméno si tě dřív, nebo později vyhledá a můžete spolu být šťastni do konce života. Ovšem když ke mně nestihneš dojít, rozplyneš se v prach a všichni lidé, kteří tě znali na tebe zapomenou a zbudou jim po tobě jen krátké útržky ve vzpomínkách. Jsi ochotná tohle vše podstoupit kvůli milující osobě?''

,,Samozřejmě, udělám to. Kolik mám času?'' Zeptala se opatrně dívka, doufajíc v nějaký zázrak, který by ji pomohl. Muž neodpověděl, řekl jen:

,,Ale nesmíš hledat v naší vesnici. Nikdo dobrý by tu na tebe nečekal. Ve vedlejší vesnici je plno mladých lidí, kteří jsou v duši čistí a ne tady ten odpad.

Dívka neotálela už ani vteřinu a rozběhla se do vedlejší vesnice. Nevěděla sice, kterým směrem se má vydat, vždyť ani žádnou neviděla, ale nechala se vést svým srdcem.

Když do vesnice konečně dorazila, byla překvapená. bylo tam tolik lidí, protože právě v tuto dobu ve vesnici probíhaly jarmarky a karnevaly. Bylo tam až moc veselo. Dívka se nechala unést kouzlem oslav a už se ani nesnažila někoho najít. Úplně na vše co měla dělat zapomněla. V tom se zastavila... Jakoby zkameněla a srdce jí začalo tlouct, tak silně, že kdyby mohlo, vyskočí ji z hrudi. Oči se jí zastavily na chlapci, který vůbec nevypadal jako ostatní. Ne, vypadal tak dokonale. Uvědomila si to, všeho nechala a začala se prodírat davem až k chlapci stojícímu na konci davu užívajícího si oslav. Někde uprostřed davu ho ztratila z dohledu, ale hned jak se dostala na konec ho uviděla. Chvíli ho sledovala,ale on po chvíli odešel a opět se jí vytratil z dohledu. Hledala ho všude možně, ohlížela se, když v tom ji najednou někdo zatáhl za roh velkého bílého domu. Když otevřela oči spatřila ho. Byl před ní a smál se na ni. taky se usmála, ale protože ji to nikdo nikdy neučil, vyšel z toho jen takový divný úšklebek.

,,Sleduješ mě?'' Jeho smích nyní přešel ve vážný výraz.

,,N-ne, nevím proč bych to dělala...'' Oči ji odletěly mimo dosah těch jeho a kousla se do rtu. On se po chvilce otočil a kráčel uličkou někam pryč.

,,Hmm... Počkej! Dej mi jméno.'' Neznala lidi a tak nevěděla, jaký pocit to v lidech vyvolá.

,,Co? Ty snad nemáš jméno? A neměli by ti jméno dávat rodiče, místo nějaké ho kluka, co potkáš někde na ulici?

,,Já nevím... Já nemám rodiče, ale potřebuju aby jsi mi dal jméno. Prosím... Je to moc důležité, nemůžu ti to říct, ale věř mi, že jakmile mi ho dáš, zůstanu už navždy s tebou.'' Ani tohle nevěděla co s lidma udělá, ale mluvila upřímně a musela si pohnout. Byla už tma a měsíc na ni začal vykukovat zpoza černých lesů.

,,Hele... Pojď se mnou. Já taky nemám rodiče, ale znám tu plno míst, kde se dá úžasně schovat a se mnou se i zadarmo najíš a klidně i pohodlně vyspíš. Neboj nejsem zloděj. Mám to do určité míry dovolené, ale nesmíš mě prásknout.'' Tomu klukovi stál na tváři stále ten hravý úšklebek a a vůbec si nedělal starosti s tím, co je dívka zač. Od prvního pohledu si ji zamiloval.

Dívka se nikdy nepobavila tak, jak právě dnes s tím klukem. Jmenoval se Akazashi a s dívkou si moc dobře rozuměl. Nenudili se spolu. Dívka se dokonce naučila přirozeně usmívat, ale stále víc ji tlačil čas. Stále hleděla na měsíc a čekala až se čas zázrakem zastaví a ona s ním bude moct zůstat navždy a nikdy ho neopustit. Milovala ho a on ji. Ale stále to byli jen děti, tak si to dávali najevo svými způsoby.

,,Tamae?''

,,Hmm?''

,,Proč jsi chtěla, abych ti dal jméno?'' Seděli spolu na obrubníku a převládalo ticho.

,,Já ti to nemůžu říct, ale věř mi, že ti to jednou řeknu. Teď ale...'' Dech se jí zastavil a srdce taky. Měsíc neměl vůbec daleko od vysokého místa na obloze, ,,Já musím jít, hned jak se vrátím, už nikdy ti neodejdu, ale teď musím okamžitě nutně odejít. Vrátím se ti, věř mi.''

Slzy se jí hnaly do očí, když běžela k vedlejší vesnici, ve které byl starý muž. Běžela, i když jí píchalo v boku, i když jí pomalu, ale jistě docházel dech a čím dál byla, tím rychleji se měsíc kolíbal na vrchol oblohy. Velký zářivý měsíc, jakoby si s Tamae dával závod a věděl, že on vyhraje. Tamae se rozklepala, žaludek se jí svíral a plíce se jí stahovaly. Už už byla skoro u hranic vesnice a pouště, když v tom, jakoby ji někdo vrazil tupý nůž do srdce a s každým třesoucím pohybem zajížděla bolest dál a dál do srdce. Doběhla na kopeček před vesnicí a v tu chvíli se zastavila... Jedna slza po druhé jí začaly stékat po tváři a teklo jich stále víc a víc, jakoby nikdy neměly vyschnout. Měsíc se jí nyní smál do obličeje, protože vyhrál. Zahlédla starého pána, který se na ni podíval soucitným pohledem a hřejivě se usmál. Tamae se z posledních sil otočila a začala plakat ještě intenzivněji.

,,A-a-akazashi...'' Nebyla schopná přestat plakat. Akazashi se na ni díval nechápavým pohledem a v tom jak střela přiběhl k ní a chytil ji, aby nespadla.

,,J-já tě miluju, Akazashi a je mi tak líto, že ti teď asi ublížím.'' Skoro jí nešlo rozumět, jak vzlykala. Akazashi pomalu, ale jistě začal chápat o co tu jde.

,,Já tě taky miluju Tamae a nikdy na tebe nezapomenu...'' V té chvíli se rozplakal s Tamae. Ta se mu pomalu začala z náručí vytrácet a proměňovat se v prach až zmizela úplně.

Byla jednou jedna dívka, která nikoho neměla, nikoho, kdo by ji miloval a když ho konečně našla, nechala si ho jen tak lehce vzít. A to ji stačilo udělat jen jediné rozhodnutí. Akazashiho by našla i kdyby muže nikdy nepotkala, tak jako tak. A takhle začínají vznikat životní chyby.

Jestli se vám líbil tento krátký příběh a nelíbilo se vám, jak Tamae dopadla, můžu vám napsat i příběh s dobrým koncem, ale ujišťuji vás, že to není zrovna moje silná stránka.

A moc díky všem, kdo si můj první veřejně vydaný příběh přečetli.

Vaše LadySeiss