Sense

Něco jako můj deník...? 9

     …Bum!!! Celá sanitka vyletěla do vzduchu včetně jeho obsahu. Cítila jsem, jak se moje tělo trhá na kousky a začíná konec… Ale on nebyl… Nebyl to konec…
Poprvé jsem otevřela oči až, když mě začala šíleně bolet hlava, ale začala mě bolet ještě víc z té nechutné bílé barvy na stěnách v nemocničním pokoji. Nic se nestalo. Žádný konec? Co se stalo? Muselo se to stát. Já to cítila. To není sranda… Buď jsem už definitivně mimo, nebo se to prostě stalo. Podívala jsem se na svoje ruce, sáhla si na obličej, ale nic. Žádné popáleniny.
       „Slečně už je líp?“
       „Ehm… Co se stalo? Já jsem neumřela?“
       „Na menší ránu do hlavy se neumírá, věřte mi.“ Začala se sestra smát, ale tohle není sranda! Jestli to byl jen nějaký jejich trapný vtip, tak byl dost divný.
       „Já zrovna teď na humor moc náladu nemám!“
       „Klid. To bude v pořádku. Možná budete mít lehké záchvaty vzteku, ale budete v pořádku.“ To nejsou záchvaty vzteku… Já jsem se asi zbláznila. Stalo se to. Klidně je budu přemlouvat, jak dlouho to bude možné. Stalo se to!
       „Já jsem zemřela.“
       „Co, prosím?“ Sestra byla očividně mimo mísu.
       „Vybouchla se mnou sanitka.“ Zašeptala jsem.
       „Měla byste si odpočinout…“ Už byla očividně na odchodu, ale já ji nenechám.
       „Ale já si nedělám srandu.“ Zašeptala jsem to, ale slyšela mě. Mluvila jsem, jako v hororu, ale já jsem v pořádku, to vy jste vadní.
       „Samo… Zřejmě… Hned se vrátím…“ Už byla z mého pokoje venku a utíkala někam po chodbě.

       Za několik minut mi někdo zaklepal na dveře.
       „Mohu dál?“
       „Hmm…“
       „Slyšel jsem, že s vámi vybouchla sanitka.“
       Vetchý?
       „Co tu děláte?“
       „Svoji práci. Tak… můžeme si promluvit.“
       „Ale já si nevymýšlím, stalo se to. Cítila jsem, jak mi hoří tělo a cítila jsem svoje spálené maso a cítila jsem, jak mi díky ohni křupou kosti.“
       „To je… Zajímavé…“
       „Máte mě za magora, ale já jsem to zažila. Umřela jsem.“
       „Vybouchla s vámi sanitka. Po takové nehodě byste nebyla schopna se pohnout… Vlastně to byste už nebyla…“
       „Víte, že doktoři stojí za hovno? Hlavně vy, co si děláte z pacientů srandu, ale oni z toho mají vážně, třeba trauma. Já teda ne, ale mohli byste je brát vážně. Doktoři stojí za hovno. Jen z lidí tahají prachy a hrají si na odborníky, ale ví kulové!“
       „To je zajímavý názor…“
       „To není zajímavý názor. To je krutá pravda a vy už mi vážně lezete na mozek, tak si s prominutím naserte a jděte svýma kecama krmit někoho jiného.“ Vstala jsem z postele a rychlým krokem vyšla z mého pokoje.
       Hned po východu jsem si uvědomila, jak se mi začala třeštit hlava. Po ukončení té hrozné bolesti jsem otevřela oči a zakymácela jsem se. Buď se mi to zdálo, nebo jsem byla nějak moc vysoko. Vydala jsem se směrem na sesternu, ale kam jsem opravdu šla, to nevím. Skončila jsem u vchodových dveří a otevřela je. Nevím, kam jsem šla, ale potřebovala jsem někoho najít. Už jsem dávala nohu dopředu, když mě někdo stáhl zpět a srazil mě na podlahu.
       „Nemůžete se starat o sebe? Já si můžu dělat, co chci.“
       „To je možné, ale sebevraždy si páchejte někde jinde.“ Hrabe mu?
       „Jaké sebevraždy? Normálně jsem chtěla jít ven na vzduch.“
       „Na to tu ale máme vchodové dveře, že například?“
       „No, tyhle.“
       „Velké okno tři patra vysoko opravdu není nejlepší způsob procházky. Nejspíš byste se vrátila s přelámanýma kostma a děsnýma bolestma.“
       „Jaké okno vy psychopate?“
       Ignorovala jsem ho a už s trochu lepší orientací jsem se vydala ke dveřím, ale zastavila jsem se… Opravdu tam bylo okno. Proč jsem proboha lezla ven oknem? Není se mnou něco v pořádku. Zarazila jsem se, ale jen na chvíli. Pak jsem se sebrala a šla na sesternu.
       „Dobrý den. Můžu se zeptat, co se stalo v té sanitce?“
       „Ano, řidič se vyhýbal cyklistovi a dostal smyk. Nic se ale nestalo. Jen jste se bouchla do hlavy a spadla do bezvědomí.“
       „Aha… Tak děkuju…“ Aaa… Moje hlava…
       „Děje se něco? Jste nějaká bledá?“
       „Ne, jsem v pohodě.“ Až na tu děsnou bolest a závrať, která se mě momentálně nechtěla pustit.
       O pár sekund později mě mé nohy zradily a já se pomalu kácela na zem. Oči se mi zavřely a já už slyšela jen nějaké hlasy. Zase…

       „Natheli, zlato. Ahoj. Je ti líp?“
       „Hmm… Jo, ale je mi nějak divně, trochu na zvracení.“
       „To přejde. Zase to bude dobré.“ Usmála se.
       „Mami, víš, že vůbec nejde poznat, že jsi těhotná? Jsi furt stejná, i když už je to nějaký ten měsíc.“
       „Cože?“
       „To měla být lichotka, mami, ale v poho.“
       „Vypadám snad jako těhotná, nebo co? Abys nedostala přes rypák.“
       „Však jsi těhotná, nebo ne?“
       „Ne!“ Nechápu to…
       „Takže to byl nějaký tvůj debilní vtip?“
       „Jaký vtip? Nejsem těhotná…“ Při jejich posledních slovech mi zase klesaly víčka… Co se to děje?“ 

       Večer mi ještě řekli, že na mně budou dělat další důkladné testy. Že to, co se děje není normální a obyčejné testy nic neukážou. Budu se testovat několik dní. Možná týdnů. To je jedno... Hlavně mě z toho dostaňte... Cítím se čím dál hůř. Deprese mě ovládají a já s nima marně bojuju. Zbavte mně někdo toho pocitu, prosím...

Vaše LadySeiss

+3

Příběhy a povídky

Autor: LadySeiss   |   Publikováno: 24.02.2016   |   Zobrazeno: 526x