HryProDivky.cz
Pouto 27
Nikdy v životě jsem nebyla na moři. Pevnina byla moje jistota. Učila jsem se bojovat na pevnině, mít v ní oporu a věřit jen jí. Jde jim o to, aby mě to znejistilo, nebo se jim to prostě hodilo? Plovoucí loď a pevnina je něco úplně jiného. Vodě se nedá věřit. Teda, moři se nedá věřit, vodu jsem měla vždycky ráda.
Netrvalo dlouho a z dohledu se nám vzdálila i Santa Carla. Všude byla mlha – to byl možná důvod, proč jsem druhou loď neviděla, ale taky je možnost, že nás rozdělili. Když jsem promluvila k Blakovi, neodpovídal. Asi má moc práce. Díky bohu, že jsem nemusela poslouchat rozkazy typu: Napnout plachty! Spusťte kotvu! A držte kurz! Kapitánka povětšinou jen rozkazovala a sem tam se postavila ke kormidlu. Její pozice mi nepřipadala nijak důležitá. Tohle bych zvládla taky. Ovšem, kdybych se vyznala v lodích. A v mořských mapách a v těch námořnických tlachách, které věčně vedli. Já měla úplně jiný úkol. Většinou jsem vytírala palubu nebo uklízela kajuty, ale ta práce mi přišla naprosto zbytečná, protože to všechno bylo po několika hodinách zase zpátky.
Po nocích si muži vyprávěli strašidelné historky z moří a strašili tím mladé námořníky. A když říkám mladé, nemyslím mého věku, ale ještě mladší. Nacházeli se tu i dvanáctiletí malí námořníci, kteří opustili své rodiny, aby je uživili. Ale někteří neměli žádné rodiny. Tyhle námořní lodě plují pořád dokola. Z Galestiny do Alantelly a zase zpátky. Jsou tu námořníci jak odtamtud, tak i od nás. Dá se to poznat jednoduše. Jelikož Galestina – neboli Galestinsé království – je pověstné moři, které ji obklopují, jako jeden malý, ač velmi rozlehlý ostrov, slunce je tam ještě silnější jak u nás. Proto se galestinci vyznačují hlavně snědou pletí a tmavými vlasy, ale není to pravidlem. Nikdy mě nenapadlo, že bych se jednou podívala až tak daleko za moře.
„Jelikož jsi na téhle lodi jedna z mála žen a kolem není nic jiného, než moře, předpokládá se, že budeš poslouchat rozkazy svých nadřízených.“ Promluvila na mě kapitánka, když jsem stála u zábradlí a sledovala moře. Vedle mě stál kýbl se sladkou, ač velmi nechutně zanesenou vodou a hadr, téměř nedotčený. „Jinak taky můžeš skončit na dně oceánu.“
V duchu jsem si pomyslela: lákavá nabídka.
„Omlouvám se, jen jsem se zamyslela.“ I když tu ženskou nenávidím, pořád musím dbát na to, že ona má vyšší postavení, než já. A nejen ze strachu z následků svých činů k ní cítím jistou dávku respektu.
„Nemyslím si, že je to nejefektivnější využití tvého času, tak začni dělat něco užitečného pro všechny.“ Už jen tím, jak vystupuje, se nad všechny povyšuje a ten její pohled, který mi pokaždé věnuje je k nezaplacení. Skoro bych řekla, že lituje toho, že je žena a zároveň i ženy nenávidí. Jak už se zmínila, jsem jedna z mála žen na této palubě – konkrétně jsme tu tři, jestli se i to vyplašené štěně počítá za ženu.
„Souhlasím. Už se to nestane.“
„Souhlasím.“ Zpražila mě ještě naposledy nenávistným pohledem a zmizela v podpalubí.
Nedalo by se říct, že má muže naopak ráda, možná jen nesnáší naši rasu, protože nás je tu takových spoustu a ona je odtamtud. Nevím, jsou to jen mé teorie, ale já se snažím být nezajímavá, aby si mě ještě ke všemu třeba neoblíbila nebo naopak až moc neznechutila. Jiné ženy pro mě nikdy nebyly konkurence, ale ona je moje nadřízená. Tahle určitě je moje konkurence. Nikdy jsem neměla problém zaujmout opačné pohlaví, protože jsem u nich prostě od přírody oblíbená, ale Helen je až moc dominantní a sebejistá a hlavně pěkná, než abych se tady já stala tou oblíbenou. Bohužel tu jsou většinou muži nad čtyřicet nebo pod patnáct a ten zbytek těch, kteří by ušli, se o mě vůbec nezajímají. Až na Noda.
Nodes je hodně snědý kluk z Galestiny. A když říkám hodně, myslím fakt hodně. Hned první den se zajímal, kde jsem se tu vzala a proč mě Helen tak nenávidí. „Kdybych věděla, že jsem jediná, koho nenávidí, myslela bych si, že ve mně vidí soupeře.“ Odpověděla jsem mu. Snažila jsem se být zajímavá a upřímně, kdo se kdy nesnažil být. Takoví lidé jsou většinou až moc nevýrazní, protože se potřebují cítit zajímavě a sami o sobě nejsou. Proto je každý přehlíží.
„Helen taková není. Je sice nepříjemná skoro na každého, ale všichni moc dobře vědí, čím to je. Nebo se to aspoň povídá.“ Řekl mi jednou Nodes.
O kapitánce jsem tady slyšela leccos, ale nejčastější drby jsou, že za dob své oblíbenosti mezi svými vrstevníky, za dob, které jsem já prožívala ještě před pár lety, ji nezajímalo nic jiného, než peníze. Peníze a pravidelné uspokojení. Prostitutka to sice nebyla, jelikož byla moc mladá, ale rodiče ji nařkli z cizoložství a vyhnali ji z domu. Jako dítě byla prodána (normálně se říká zaslíbena, ale mě tyhle sňatky vždycky přišly jako obchod) jednomu muži, který byl na cestách a měl se vrátit v době, kdy Helen vyspěje natolik, aby sňatek s ní byl legální. Ale to se nikdy nestalo. Přidala se k námořnictvu a od té doby musí své touhy trochu krotit. Ale to je jen jedna z mnoha verzí, která se mi líbila nejvíc, protože mi přijde, že mi byla trochu podobná. Další verze je o tom, že utekla z domu sama kvůli násilí, nebo potřebovala peníze. Nevím, co je pravda, což je na drbech to nejhorší, ale vlastně je to jedno. Ani nevím, proč o ní přemýšlím.
V kajutě to smrdělo ředidlem a barvou. „Zase došla?“ Protočil starý námořník oči a dal mi další kyblík s barvou. Musela jsem natírat zábradlí lodi. Připadala jsem si hloupě, jelikož jsem jako jediná chodila dvakrát denně pro barvu a některým jedna vydržela dva dny. „Co s tou barvou děláš?“ No tak většinou jí používám moc nebo přijde větší vlna a shodí mi kyblík z paluby do moře, ale to jsem mu nikdy neřekla. Helen by zas vyváděla.
„Já to natřu. U mě je ta barva v bezpečí.“ Usmál se na mě Nodes. Byla jsem tak ráda, že tu mám aspoň někoho, s kým se můžu bavit a zároveň jsem si od něj držela bezpečný odstup, kdyby to byl náhodou špeh. Jsem někdy až moc opatrná.
„Tobě taky jednou spadla.“ Zakňourala jsem.
„Jo, jednou.“ Zakroutil hlavou s úsměškem na tváři.
Vždycky mě hrozně mrzelo, že jsem jako jediná z dětí nevěřila na strašidelné příběhy o příšerách v lese a nebezpečí, které nás čeká tam za bránou. Na lodi si znovu připadám jako to malé dítě, které ničemu nevěří, ale teď už mi to nebylo tak líto. Ty příběhy nikdy nebyly dost přesvědčivé, ale každé dítě jim uvěřilo. Tady se každým den dozvídám nové věci o vodních proudech, vírech, mořských příšerách jako je Kraken a mořské panny. Možná na tom něco pravdy je, ale tak strašné to být nemůže. Já měla mořské panny vždycky za mírumilovné bytosti, které chrání ty největší poklady světa a plní přání. Ale námořníci mají na mysli úplně jiné mořské panny. Totiž sirény. Jsou to krvelačné bestie, které lákají námořníky na útesy a tak dál. Nedalo se to poslouchat, ale v posledních dnech se nemluví o ničem jiném.
Jednou jsem se zeptala Noda: „Co to s těma příšerama všichni mají?“
„Dostáváme se do zátoky sirén. Musíme tam vystoupit a naložit náklad. Zátoka je samozřejmě plná sirén, které nás budou chtít zabít, tak se všichni bojí.“
Připadala jsem si tu jako nejchytřejší člověk na světě. Jak může být někdo tak blbý. Ti vlci v lese sice byli něco podobného, ale sirény jsou bájné bytosti.
Další den ráno jsem si připadala ještě divněji, protože si mě Helen zavolala do své kajuty. Nikoho tam nepouští, takže mám buď problém, nebo po mně něco chce.
„Potřebuju, abys mi pomohla chytit mořskou pannu.“ Vychrlila to na mě tak rychle, že jsem skoro nevnímala.
„Myslím, že na to nejsem ta pravá a navíc to není náš úkol, pokud vím.“ Nebudu se už vyjadřovat k hloubce stupidity na lodi, která za posledních pár dní dost stoupla.
„Na ostrově je náklad, o který se postarají mí muži, ale je to hlavně zástěnka. Mořské panny jsou nevýslovně vzácné a je možnost, že taky žádnou za celou dobu neuvidíme, ale musíme se o to aspoň pokusit.“ Její naivní plán na lov mořských panen byl… naivní. Nevěřím tomu. Pořád tomu nedokážu uvěřit. Jsem nanejvýš zmatená. Žena, která mě nenávidí, mě žádá o pomoc a chce, abych jí pomohla chytit bájnou bytost, o které se zmínila, že ji taky nemusíme vůbec zahlédnout. No co, nadřízení se poslouchat musí. „Zkrátka vím, co jsi zač, a potřebuju tvou pomoc.“
„Nevím, o čem to mluvíte.“ Já jsem tak blbá. Tohle vždycky řekne člověk, který moc dobře ví, o čem jeho udavatel mluví. Je debilita nakažlivá?
„Tvoje schopnosti jsou… zvláštní.“ Pobavila mě pomlka, kterou udělala před slovem zvláštní. Nejspíš to řekla, jen aby mě neurazila.
„Moje schopnosti jsou asi tak zvláštní, jako schopnosti každé ženy, ale jako vaše podřízená Vám samozřejmě pomůžu.“
Co víc se dá říct o mojí šéfové, než že je magor. To jsou všichni, o tom není pochyb, ale zaujalo mě, jak se dozvěděla o mých schopnostech, pokud teda obě mluvíme o tom samém.
Na obzoru se rýsoval ostrov s mně se svíral žaludek. Měla jsem chuť skočit do vody a doplavat tam. Měla jsem šílený hlad, nejedla jsem od rána. V puse se mi sbíhaly sliny, takže kdybych chtěla promluvit, budu vypadat jako uslintané prase. Co to se mnou je?
„Budeme vystupovat!“ Zavelel kdosi nahoře.
„Node?“ Zamručel, aby mi dal najevo, že vnímá. „Proč ohlašují výstup tak brzo, když u ostrova nebudeme dřív, jak za půl hodiny?“
„Protože budeme vystupovat za chvilku. Loď by se o půdu buď zasekla, nebo prodřela. Nastoupíme do člunů a doplaveme tam. Máme kvůli nákladu dost hluboký ponor.“
To mě nenapadlo. Možná to bude tím, že jsem prvně na moři. Ale už chci pryč. Kdy se konečně dostaneme na druhou stranu? Každou chvíli se mi chce zvracet a mám hlad. „To buď ráda, že nás ještě za celou dobu nestihla žádná bouře.“ Cítil se být Nodes jednou hrozně chytrý, když jsem si zase stěžovala.
„Do člunů!“
Jde se lovit.
