Na stopě emocím 10 (3)

«Nejnovější články | Sense

Vytvořit blog | Nápověda

Předem upozorňuji, že v dnešním díle se objevuje scénka, která je trochu ostřejší, než jiné mé HOT scénky (pozn.: Čtu totiž právě teď jednu boží knížku a ta mě tak inspiruje, že jsem to prostě musela udělat. A navíc tam takové scénky moc chybí, dle mého názoru.)

Dneska mám moc důležitou osobní misi, a jestli ji nezvládnu, moje kariera je t tahu. Souhei mi pomůže. Musím nějak svést Aratu. Ani jeden z toho nemáme radost, ale je to naše šance, kterou musím využít, když můžu. Když jsem se tady poprvé po dlouhé době viděla se Souheiem, měla jsem chuť vraždit. Neměla jsem už ani trochu chuť ho vidět nebo být s ním. Zároveň mě bolelo ho zase vidět. Ale od té chvíle, jak jsme se muchlovali ve stanu, si mě získal. Umí to a za to ho fakt nenávidím, ale je to věc, kterou na něm miluju. Je dokonalý. Vždycky tak sebevědomý a nikdy nic tak moc, jako já nepodělal, až na tu malou drobnost, ale na tu jsem byla ochotná zapomenout, když mi pomůže. A nejlepší věc na něm… Nikdy mě nepodvedl, co vím. Je mi úplně oddaný, což mi někdy přijde jako z pohádky a je to nereálné, ale třeba je to pravda. Každopádně, on vždycky ví, jak si mě získat zpátky, ale tentokrát jsem mu neslíbila, že s ním zůstanu, ani jsem mu neřekla, že ho miluju. Neřeknu mu to. Poslední dobou nemám chuť se k nikomu vázat, ale jeho chci a on chce mě. Teď jde ale tak trochu o život, takže musím jednat rychle.

„Zjistil jsem, kdy má volna a kdy trénuje. Určitě víš, že na rozvrhu je, že máš trénovat s ním…“ Zeptal se Souhei nejistě.
„To vím, ale…“
„Žádné ale. Teď už nejde jen o tebe. Jde i o mně. Nedělám to pro tebe z lásky. Tohle už je obchod, Ari a obchody se berou vážně. Tohle už není hra na malou holku. Můžem se dostat do problémů, když to jeden z nás posere.“ Mluvil tak vážným tónem, ale bylo to sexy. Bože… Mlč.
„Ty o tom musíš něco vědět.“ Prohodila jsem jen tak mimochodem a doufala, že to slyšel.
„O čem jako?“
„O obchodech. Zvlášť o těch, ve kterých může někdo přijít o život.“ Provokovala jsem ho. Zaslouží si to.
„Ari… Teď ne.“ Zaskočilo mě, jak moc vážně mluvil.
„Co je?“
„Co by bylo? Nic.“ Samozřejmě. Jak jinak.
„Proč to děláš.“ Spíš neděláš…
„Nemůžeš mluvit konkrétněji, zlato? Už mě nebaví hádat.“ Jeho nebaví hádat? Jako vážně?
„Tebe? A co jsem musela dělat já po celou dobu tvé přítomnosti, kdy jsi mi nic neřekl?“ Mírně jsem zvýšila hlas, ale jen tak, aby bylo jasné, že to myslím vážně.
„Vážně? Teď se budeme bavit o mně? Co tě to najednou tak zajímá, když už stejně nebudeme spolu? Už jsem se s tím smířil, tak se v tom nerýpej.“ Sklopil vážně a trochu smutně pohled.
„Já se v tom rýpu?“ Řekla jsem nevěřícně.
„Jo ty!“ Postavil se od stolu a zvýšil hlas. „Udělal jsem blbost, ale do prdele! Jak dlouho to ještě chceš řešit?! Známe se odmalička a nejsme schopní spolu vycházet po tom, co jsme spolu zažili. Proč se hádáme kvůli sračkám? Ari, řekni mi… Máš mě ještě vůbec ráda? Aspoň trochu?“ Otočil se na mě. Nemohla jsem přehlédnout zoufalství v jeho očích.
„Já… Já nevím. Podívej…“
„Proč mi nemůžeš rovnou odpovědět? Ano nebo ne. Jedno slovo.“
„Protože se nemůžu rozhodnout.“ Ta slova ho musela zabolet. Měla bych ho mít ráda už jen proto, že se známe tak dlouho. Co se to se mnou stalo?
„Je mi to líto.“ Zmírnil hlas a sklopil pohled.
„Co je ti líto? Že nevím, jestli tě mám ráda? Něco se se mnou stalo, ale já sakra nic nechápu. Sama nevím, co se děje.“ Vstala jsem od stolu a došla k němu.
„Tak… Jsem pro tebe aspoň atraktivní?“ Už nezněl tak zoufale, ale znervózňovalo mě, jak se na mě dívá. V jeho očích jsem viděla touhu, kterou mě probodával, když se mi díval do očí.
Nedokázala bych mu říct ano, ale ne by to určitě nebylo. Pohled, kterým se na mě díval, mi zavázal jazyk. Nedokázala jsem promluvit, ale chtěla jsem, ať něco udělá. Cokoli… Nedívej se na mě tak a udělej něco. Měla jsem chuť to na něj zařvat, než mi vzal mé hořící tváře do dlaní a přitiskl své rty na moje. Oplácela jsem mu to. Nedokázala jsem so odtrhnout, jako vždy. Byl na mě až moc atraktivní. Přitiskl mě ke zdi a já jsem vyskočila, abych mu svýma nohama objala pas. Cítila jsem pod sebou nátlak něčeho tvrdého. Souhei se začervenal, ale já jsem byla rudá už dávno. Chytil mě za nohy a odnesl mě na postel. Naše rty se při tom od sebe ani jednou neoddělily. Ležel na mě, mezi mýma nohama a mně bylo horko. Mezi jeho nohama to začalo růst. Můj hrudník pořád stoupal a klesal rychleji, když mi Souhei jezdil rukama po těle. Zajel mi pod triko a vzal do jedné ruky jeden košíček podprsenky. Já jsem mu jezdila rukama po jeho svalnatých ramenech a taky jsem mu zajela pod triko, abych se mohla nabažit jeho svalů na břiše. Líbal mě na krku. Pak sjel níž, až k břichu a můj hrudník se rychle zvedl, když začal sát kůži. Pak se vrátil zpátky k mým rtům a hladil mi stehna. Jeho tričko bylo už úplně shrnuté, takže mu ho rychle sundala, aby nezavazelo. Mezera, která se mezi námi objevila, díky triku ještě víc potlačila naše touhy a moje triko bylo taky za chvíli dole. Pocity, které ve mně vyvolávaly jeho doteky, se nedaly s ničím srovnat. Zasténala jsem, když se jeho rty opět objevily na mém krku a začaly sát kůži. Zaznělo zaklepání na dveře. Hned na to se dveře otevřely a Souehi rychle vstal a začal si oblékat tričko. Byl to Arata.

„Důstojník Bress Vás shání.“ Mluvil se Souheiem a mně věnoval jen krátký, chladný pohled. Hned na to se za ním dveře s bouchnutím zavřely.
Ležela jsem na Souheivé posteli jen v podprsence a s kalhotama tak nízko, že jsem se sakra divila, jak se tam dostaly. Souhei po mě hodil mé tričko a pomohl mi vstát.
„Musím jít, ale vrátím se a dořešíme to. Ty si to teď ale musíš nějak vyžehlit u něj. Donuť ho myslet si to, co vždycky přiměješ mě myslet si, když se na mě takhle díváš.“ Co?
„Jak se na tebe dívám?“ Jen se spiklenecky usmál a odešel.
Ještě nikdy se nevyjádřil, jak se se mnou cítí a teď… Celá jsem hořela. A nemělo to nic společného s tím, že ztvrdnul. Musela jsem si něco vymyslet a získat Aratu zpátky. Každopádně on si taky začal s tou ženskou, takže se na mě nemá co zlobit.
Věděla jsem, kde bude. Tam jako vždy, ve svém volném čase. V posilovně. Když mě uviděl, jen pokýval hlavou a hned zase cvičil.
„Co se děje?“ Zeptala jsem se.
„Co?“ Je jasné, že mě neslyší, když tam mlátí s tím nářadím, debil.
„Co se stalo? Udělala jsem něco nebo…“ Nevěděla jsem, co říct.
„Ty a Arukawa? Co na něm vidíš?“ Co je mu po tom?
„Ty žárlíš?“ Nemohla jsem tomu věřit, tak jsem se radši zeptala. Vysmál se mi.
„Žárlit?“ Přestal cvičit a popošel ke mně. „Poslouchej kotě… Já nemám proč žárlit. Podívej se na sebe a na svoje možnosti. Jaká je pravděpodobnost, že bych tě kdy dostal do postele. Já radši někoho, kdo už něco zažil a když jsem tě viděl s ním. Bylo mi jasné, že nic neumíš. Jsi děcko. S pannama já nespím, sory.“ Poslední slovo řekl dost… Sarkasticky.
„Vím, že ti šlo celou dobu jen o to, aby ses se mnou vyspal. Nic jiného jsem ani nečekala. Vy Arukawové jste totiž všichni stejní.“ Provokovala jsem ho. Poslední slova jsem vyslovila tak, aby mu pořádně prošla mozkem.
„Co jsi to řekla?“ Naštval se. Přesně to jsem chtěla. „Nic o mně nevíš. Hraješ si na zkušenou, ale nemáš na to. Nejsem pedofil, nikdy bych s tebou nic neměl a tamto na začátku… Na to rovnou zapomeň. Menší úlet. Byl jsem opilý.“
„Jo tak opilý.“ Přistoupila jsem blíž k němu. „To ty o mně vůbec nic nevíš.“ Hrála jsem si se slovy na jazyku a vykládala je potichu, ale zároveň tak, aby mu bylo jasné, že já žádný začátečník nejsem. „Právě teď tě mám přesně tam, kde tě chci mít.“ Řekla jsem pomalu.
Očividně nevěděl, co říct. Chvíli jsem mu přejížděla dlaněmi po jeho svalnaté hrudi a pak jsem se přiblížila k jeho rtům a provokativně se o ně otřela svými. Pak jsem se odtáhla a podívala se na něj pohledem, kterým jsem mu říkala „Tak vidíš“ a odešla jsem. Věděla jsem, že mě tak bude chtít ještě víc a sám si pro mě dojde. Právě teď jsem si připadala trochu jako děvka, ale to místo mimo bojiště pro mě moc znamenalo. Je hodně těžké dostat se na vrchol, ale ještě těžší se na něm udržet.
Odešla jsem z posilovny, když mě za rohem zastavilo pár kluků. Jednoho z nich jsem poznávala. A i místo, kam jsem ho kopla, protože tam měl pořádnou modřinu.
„Ahoj.“ Obklíčili mě, ale na mě bylo moc pozdě, abych zareagovala. Bylo jich asi šest. Nechtěla jsem bojovat, jen se z toho hodně rychle dostat. Strčila jsem mírně do jednoho a naznačila mu tak, ať mi uhne z cesty, ale kruh kolem mě se ještě víc uzavřel.
„Co chcete?“ Hlesla jsem znaveně.
„Já chci…“ Ozval se ten kluk s monoklem, „abys trpěla. Tak jako jsem trpěl já a ještě víc. Chci, abys škemrala, až tě budu mučit. Chci, abys mi slíbila cokoliv, hlavně když tě pustím.“ Zatlačili mě až k zadní stěně budovy, kde nás nikdo nemohl vidět.
„A je možnost, dostat se z toho rychleji?“ Řekla jsem unaveně a nedočkavě.
„Ale… Že by ses nám nudila? To se nesmí stát. Kluci!“ Zavelel a všichni mě chytili a svázali lanem. Pak mě někam odnesli. Nevěděla jsem kam, protože mi zavázali oči.
Tak se mnou hodili na zem a sundali mi pásku z očí. Jako první moje oči zasáhlo ostré světlo a pak rána. Zvuk jsem slyšela někde přede mnou, jakoby přímo před mým obličejem.
„Líbí se ti tady, puso? Brzo nebude.“ Zasmál se a přidali se k němu i ostatní.
Najednou venku zaznělo zapískání, které značilo začátek tréninku. Všichni odběhli, ale někdo tu zůstal. Nevěděla jsem kdo, ale neměla jsem z toho dobrý pocit. Jak jsem se vzpírala lanu, nějak začalo povolovat. Jsou to vážně takoví amatéři? To nedávalo smysl. Když něco dělám, tak aspoň pořádně, ale oni nemají žádné základy. Když ten někdo zpozoroval, jak se hýbu, došel ke mně.
„Chtěl jsem počkat na ostatní, ale ty se už očividně nemůžeš dočkat.“ Zašeptal mi do ucha a hned na to projela mým tělem bolest, která proudila od citlivého zasaženého místa na mém břiše. Ještě před chvílí bylo líbáno a teď je tlučeno. Přišly další rány a další, dokud jsem nedostala ránu do hlavy. Upadla jsem do bezvědomí, ale jako poslední si pamatuju výraz toho fracka. Byl to on.

Obrázek sice vůbec nevystihuje situaci, ale je krásný.

K té části... Jestli se vám líbila napište mi, protože mě to vážně zajímá a je možné, že tam takových scének bude víc. Teprve s tím začínám, ale musíte uznat, že takové scénky tam prostě chybí. Ale jestli se vám to nelíbí, nebo se mi to nepovedlo napsat, řekněte mi to. Opravdu potřebuju váš názor, abych se mohla zlepšovat pro vás. A vážím si vaší podpory opravdu hodně, díky.

Vaše LadySeiss