Psychopatíkův Blog :33

Kéž bych měla kam jít...

Už to doma fakt nezvládám... Ve škole jsem v pohodě, směju se, bavím se všechno tak nějak jde zvládnout a jenom vejdu domů, už mě mezi dveřmi přepadne sklíčenost.... A ton co následuje potom, je ještě horší. V poslední době, totiž za poslední rok to u nás nebylo dobrý já i sestra jsme byly pořád nemocné. Pořád. Jedna nemoc odešla, pak dva dny klid a přišla další. Ona to bere s klidem, je malá a vlastně se jí to hodí do krámu, protože nemusela moc do školy. Ale mě nemoci připravili o spoutsu věcí. Přišla jsem hned ze začátku o adapťák, pak o exkurzi do Terezína a o spoustu dalších věcí. Takže jsem si z nemocí vybudovala takovou fobii, že kdykoli někdo z rodiny onemocní, mám strach, že to chytnu nebo že to chytne sestra

No a dneska hned mezi dveřma, že je prý sestra vážně nemocná a že je to nakažlivé... Já mám málem infarkt a pak mamka dodá, že musí jíst hodně bombonů aby se vyléčila a obě se začnou smát. Já že o takových věcech se nežertuje a že to bylo pěkně hnusný a ejhle - hned jsem za tu nejhorší, kráva, co nemá smysl pro humor.

Pak se mě ptala, co bylo ve fyzice, protože s ní dost bojuju, takn jsem řekla jak to je, že mě na ten referát dneska nestihla vzít a že do testu dala hlavně logický otázky, na což nejsem a sprška výčitek, že mě nevidí se učit... za celej den se na mě ani epodívá, mívám zákaz na ní promluvit.. jak by mě asi mohla vidět.. pak spousta keců jak jsem líná na nic hloupá že mi nevěří, že mám kamarády, že jsou to všechno jenom imaginární kamarádi z internetu... Když mě sklyší skypovat s kamarádem, prý že je imaginární :) aha. No já přece nemlůžu mít kamarády, že? Já přece nejsem populární diskáč jako byla ona v mým věku...

No k nám domů si je nesmím vodit, a ukázat jí je, aby nás prý nevykradli... možná to nejsou čistí andělé, ale rozhodně nemám za kamarády zloděje :o ani nechci domů tahat lidi z ulice... Když jsem se ohradila, poslala mě pryč, že jí nestojí za to se mnou mluvit

Chce se mi brečet.-  Pobrečela jsem si. Možná si říkáte, že je to jenom další z nezajímavých stěžovacích článků, kdy ze sebe dělám chudinku a přeháním to, ale prostě to tak cítím. Máma mi to také říká.. Kdykoli začnu brečet, už podle ní přehrávám. Ale slzy ze smutku nebo z ponížení nejsou přehrávání, to je, do háje, normální reakce!

Musím to napsat, protože to moc bolí a čmárat to furt na papír prostě už nestačí. Nechci v tom žít. Pořád jenom urážky, posmívání, nezájem a hádky. Kvůli NiČEMU. Kvůli blbostem, jako jsou známky ( které navíc nejsou tak špatné) kvůli pocitům, které ač je to matce trnem v oku, mám, kvůli hrnku na stole a podobným ptákovinám. Není snad důležitější, abysme byli zdraví, štastní, věnovali se věcem, co nám jdou a měli se rádi? Nezáleží právě na tomhle? Mojí mámě asi ne, ale až si to jednou uvědomí, může být pozdě. Já to nemůžu držet do nekonečna. Sice svou rodinu miluju, ale i tenhle zdánlivě bezedný pohár trpělovosti může jednou přetéct... A to by byla moc velká škoda

+32

O mně

Autor: Psychoušek   |   Publikováno: 06.06.2016   |   Zobrazeno: 1064x