Psychopatíkův Blog :33

Bod zlomu

Doma už to bylo celé roky hodně špatné a ( nejen, ale i kvůli tomu) to se mnou šlo - ne že z kopce - ale jako ze skály...

Včera se v tomhle ohledu něco změnilo ( teda prozatím, nevím, jak to bude zítra, za týden za měsíc... jestli si to zas nerozmyslí...)
Byla jsem fakt zoufalá, dostala jsem se do bodu zlomu, dokonce několikrát omdlela... Bylo mi hrozně zle psychicky i fyzicky a doběhla jsem za mámou ( přestože mi bylo jasné, že mě na 98% procent pošle někam a taky poslala ale nedala jsme se odradit a nakonec to bylo ku prospěchu)
a řekla jí, že takhle dál nemůžu, že se chci dát aspoň trochu dohromady, protože je mi jasný, že v tomhle stavu neodmaturuju a můžu i umřít ( ne hned, ale třeba za rok bych mohla - ať už z léků, kterými se poslední dobou téměř předávkovávám - brala jsem dvojnásobek, což je s mou aktuální váhou 46 a půl kilo nebezpečné - nebo na následky sebetrestání nebo mi prostě rupne v tý mý palici a neručím za sebe - což nebyla žádná výhružka, ale něco co by se mohlo stát protože se znám)
a poprosila jí o pomoc, že to sama nezvládnu a postavila se k tomu líp, než jsem čekala. Dala mi teda ultimátum... Buď se dám hodně rychle dohromady - a ona mi pomůže, ale budu spolupracovat - a nebo se mnou definitivně končí a můžu si jít taky hledat jiný bydlení. Takže teď nade mnou visí tenhle bič, ale na druhou stranu je to motivace dát se do kupy a vyplácat se z té hromady hnusu do které se bořím čím dál víc.
Jasně, po citové stránce se nikdy dohromady nedám, to od toho rozchodu nepůjde - v tomhle směru budu vždycky mrtvá, protože ve mě něco umřelo a vím, že s láskou se v životě nesetkám ( protože to ani sama nedovolím) ale aspoň zbytek si trošku uspořádám. Dám se dohromady aspoň fyzicky a hlavně odmaturuju. Protože bez toho to nejde...Celé 4 roky studia, které mě bavilo, by šly do háje.
A pokud chci někdy aspoň trošku žít, budu se muset dát dohromady aspoň částečně... Nebo si fakt můžu jít hodit... V tuto chvíli je můj postoj k samotnýmu životu dost špatný, kdybych měla teď umřít, bylo by mi to jedno... ale aspoň že někde hooodně hluboko ve mě je touha to změnit a začít chtít žít, už jen kvůli okolí a těm málo lidem, co mě mají rádi a podporují i přesto všechno, jaká jsem a co ( si) dělám.
I kdyby jenom kvůli nim ( protože kvůli sobě to nedokážu já si za to nestojím) tak to bude stát za to. Protože nechci ubližovat mojí rodině, ani když ona dlouho ubližovala mě a byla jsme přesvědčená, že mě nenávidí a chce jen abych trpěla, ale dnes to poprvé po letech vypadalo jinak a jen za to jsem hrozně vděčná.
Takže pokud budu mít poprvé od doby, co jsem byla malá, podporu někoho z rodiny, může se to podařit. A ten bič, co nade mnou je mě sice děsí, protože vím, že teď nesmím selhat, že chyby už mi promíjeny nebudou, ale každá motivace je motivace...
Protože v tomhle stavu se dál nikdy neposunu, max skončím zas v léčebně a se základním vzděláním...a to nechci. Takže pokud nebudu mít v mámě úhlavního nepřítele, ale, no, mámu, pak se asi pokusím ještě z posledních sil zabojovat a zároveň i přes to všechno, co se poslední roky dělo a jak to u nás vypadalo, tu rodinu nezapřít a přejít jejich chování...

Dneska jsme byli u psychiatra, mluvil hlavně s mámou, bavili se o celé naší rodině, jestli se někdo léčil na psychiatrii popř. byl duševně nemocný, takže jsem se i dozvěděla něco málo nového z rodinné historie. věděla jsem, že se děda pokusil o sebevraždu a pradědečkovi se bohužel povedla i to, že se prateta kdysi zhroutila, ale dnes jsem vyslechla, že toho bylo víc.( asi ,,pátral" zda to nemám geneticky) Dneska se k tomu mamka stavila opravdu moc hezky a vypadalo to, že jí to opravdu není úplně jedno, což jsem už hodně dlouho neviděla, že jsem měla až na krajíčku dojetím :D

Pak mi dokonce nakoupila jídlo ( teda proplatila účtenku). Hrozně moc bych nad těma úzkostma a depresema chtěla vyhrát. Stejně tak bych se chtěla dát do pořádku i celkově ( protože mám problémy se žaludkem a trávením a celkově ty následky nedostatečné výživy, tlak v háji a kde co ještě, takže i z toho se vymotat, jenže jak víme, psychický stav s tím fyzickým dost souvisí, takže to půjde ruku v ruce.)

A začít konečně fungovat. Protože teď to opravdu moc nezvládám. Stačí tak málo, naprosté kraviny, kterých by si jiný ani nevšiml, mě momentálně vyřadí na celý den z provozu...To musí přestat. Zatím nevím jak, ale kdyby už jenom kvůli těm ostatním, se z toho potřebuju dostat a aspoň se přiblížit k tomu, co je považované za normální...A nebýt jenom nervní k životu lhostejná sebenenávidící troska...

Musela jsem se z toho vypsat omlouvám se. 

+13

O mně

Autor: Psychoušek   |   Publikováno: 05.10.2018   |   Zobrazeno: 527x