Veronis, život italské vlkodlačice..22. kapitola

«Nejnovější články | Příběhy, články, recenze

Vytvořit blog | Nápověda

Zábava byla v plném proudu. Světla zářila, hudba nádherně hrála a šlechta se neustále mezi sebou bavila. Franceska si stále hrála s těmi dvěma sourozenci, takže jejich rodiče si nemuseli o ně dělat starost, či je hlídat. Královna Stefanie seděla mezi nejvyššími vrstvami. Jiní šlechtici hráli karty. U některých stály i jejich ''štěstěny''. Jediná žena s nimi hrála...ta s černými šaty a gigantickou parukou, stál u ní Federico. Ne, že by jí nosil štěstí, ona ho už měla sama, protože neustále vyhrávala. Veronis stála uprostřed parketu, nemohla se nikde chytit, nevěděla kam se má přidat. Některé šlechtičny měly nos tak nahoru, že se je Veronis ani neodvážila pozdravit. Muži se různě vybavovali, karbaníci různě vyhrávali a prohrávali, královna nejspíš probírala politiku (co taky dělat s jinými králi či vládci z jiných zemí), děti si hrály. Veronis si tam připadala zbytečně. Stála uprostřed parketu a držela v ruce sklenici s punčem. Nadechla se a vyrazila ke stolu s hráči karet. Stoupla si za jednoho muže, který celou dobu jen prohrával, ani o tom nevěděl že za ním stojí. Veronis stála přímo naproti Federicovi a dámě v černých šatech. Zatímco se šlechtična soustředila, Veronis s Federicem na sebe vrhali vražedné pohledy.

,,Čtyři esa. Eso lady opět vítězí.'' řekl jeden ze šlechticů, který pouze určoval vítěze nebo komentoval vyložení karet. Eso lady byla ta dáma v černých šatech.

,,Jste vážně skvělá signoro.'' poklonil se jí Federico a políbil jí ruku. Eso lady se jen povýšenecky usmála.

,,Vítěz.'' pronesla středně tichým hlasem, jako to dělají šlechtičny ,,Omluvte mne, prozatím jsem dohrála, hrajte beze mne.'' vznešeně vstala ze židle. Usmála se na Federica, ale jakmile se otočila na Veronis, přikrčila oči a měla namířeno k ostatním šlechtičnám. Když to viděla Veronis, připadala si ode všech odstrčená, královna na ní neměla čas, ani jí nepředstavila ostatním, jak slibovala, zabývala se jenom politikou.

Odešla od stolu a při chůzi po sále zaslechla, jak se o ní někdo baví. Všimla si Eso lady u stolku se šlechtičnami, některé koukaly na Veronis. Veronis si stoupla někam ke kraji a nastražila uši. Její výhodou byl o hodně zlepšený sluch (výhoda vlkodlaků). Bavily se o ní. ,,Vy jí znáte?'' ,,Prý je to jenom nějaká nečistá holka.'' ,,Madonna mia, toto už je pod královskou důstojnost!'' ,,A prý ta holka sem přivedla i špinavýho sirotka!'' ,,Se divím, že jí to ta královna trpí.'' ,,Přirazila jí ke zdi, dala jí ultimátum...buď sem ten sirotek může nebo s ní něco udělá! ,,Tak toto už je vážně neslýchané! Jak si toto vůbec může někdo dovolit?!''

Veronis ty řeči už nemohla dál poslouchat. Bublal v ní vztek ale zároveň jí z toho bylo smutno. Oči se jí trochu zalily slzami. Nechápala sice proč, ale mezi nimi měla hlavní slovo Eso lady, která jí vůbec nezná. Veronis musela zhluboka dýchat, aby potlačila slzy. Vypila zbytek punče, sklenici položila na stolek a měla namířeno pryč ze sálu. U dveří si jí odchytil Federico, držel ji pevně za loket.

,,Nevim co jsi Stefanii nakecala, nebo proč se k tobě chová tak vlídně, ale ty sem nepatříš! Seš jenom kus špíny, kterou jenom někdo našel v lese a přivedeš sem ještě zavšivenýho sirotka!''

,,Vůbec nic nechápeš ty náfuko!''

,,To měla být urážka? Jestli ano, tak jsi mě vůbec neurazila! Myslíš si, že diamanty, hedvábí a pudr, potlačí to, co jsi ve skutečnosti?! Vždycky budeš jenom zavšivená špína z lesa, která nikam nepatří!'' tohle už opravdu nahnalo Veronis slzy do očí.

,,Tak fajn,'' řekla docela nahlas, že se i pár lidí otáčelo ,,Máš pravdu...já nechápu, jak jsem si mohla myslet, že bych mezi tyhle nafoukaný napudrovance zapadla!'' hudba přestala hrát, z křesla vstala i Stefanie ,,Já tady vlastně vůbec bejt nemusim!'' sundala si z uší náušnice a strhla si náhrdelník z krku, všechno hodila na zem ,,Ale děkuju ti za to, že jsi mi připomněl, proč nesnášim šlechtu! Nikdo z vás nemá dobrý srdce, ani jej neuznává, takže co bych tady ještě dělala?!'' odhodila paruku, rozpustila si vlasy a utekla ze sálu a potom z paláce.

Při běhu brečela a make-up se jí roztékal a rozmazával od toho, jak si utírala slzy. Bílý pudr měla na rukou. Hnědé lokny jí spadaly až po pas a při běhu jí všemožně vlály. Běžela přímo do Benátek. Přiběhla na most, držela se zábradlí, ulice byly osvětleny. Vlasy jí visely přes obličej a slzy jí kapaly přímo do slané vody. Jediný, co jí ze šperků zůstalo, byl její prsten od matky. Jedna ruka jí sjela více do strany jak se opírala, ale nijak to neřešila. Pak se někdo dotkl její ruky....

E. J.

Pokračování...23. kapitola