Veřejné záchodky

«Nejnovější články | Občasník

Vytvořit blog | Nápověda

Kterákoliv z nás by mohla dosvědčit tento příběh, který napsal sám život.

Dobrodružství na veřejném záchodě

(Kronika sepsaná ženou)

Moje máma byla horlivou navštěvovatelkou veřejných záchodků. Od malička mě brala s sebou na záchod, učila mě očistit prkénko toaletním papírem a potom ho po obvodu pečlivě poklást kousky papíru. A nakonec mi kladla na srdce: “Nikdy, nikdy si nesedej na mísu veřejného chodu.” Pak mi ukázala záchodovou “pozici”, která spočívá v balancování nad mísou v polosedu, aniž by se tělov způsob dotklo prkénka.

To bylo před mnoha lety. Ale ještě, i když už jsem dospělá, je pro mě bolestně dnes obtížné tuto „pozici“ vydržet, když je můj můj kluk těsně před výbuchem.
Když „musíš jít“ na záchod, narazíš na frontu žen, která působí dojmem, že zde lze koupit trenky Brada Pitta za veřejnou poloviční cenu. Tak trpělivě čekáš a mile se usmíváš na ostatní, které mají taktéž diskrétně nohy křížem a konečně se ocitly ve skupině, kde lze mluvit o všech těch blbostech, o kterých normálně mluví jen ženy ve frontě na čůrání.

Konečně jsi na řadě. Zkontroluješ pod dveřmi všechny kabinky, jestli uvidíš nohy. Všechny jsou obsazené. Konečně se jedna otevře a ty téměř vystrčíš z kabinky osoby, která ji až dosud okupovala. Vsoupíš a dveříš, že zamykání nefunguje. Nevadí....., podržím je rukou. Chceš si pověsit kabelku na háček, který by měl na dveřích být, ale..... žádný tu není, tak si ji pověsíš kolem krku a sleduješ, jak se pod tebou houpe, a snažíš se nevnímat, jak se ti ucho od kabelky zařezává do, jelikož máš kabelku plnou bordelu, která si tam po dlouhou dobu „střádala“ az toho krku většinu věcí vlastně nepoužíváš, ale je důležité nosit, co kdyby náhodou.....
Ale vraťme se ke dveřím..... jelikož neměl funkční zámek, máš jedinou možnost – podržet je rukou, přitom tou druhou si bleskově sundáváš kalhotky a zaujímáš „pozici“.....
Úleva...... Áhhhhhh.. ... Ještě větší úleva..... A najednou ti zazvoní mobil – který je, samozřejmě, v kabelce.

To je ta chvíle, ti svaly začínají vypovídat službu.... Strašně ráda by sis sedla, ale neměla jsi čas očistit prkénko ani ho pokrýt papírem, takže stále udržíš „pozici“, nohy ti klepou tak silně, že by dosáhly 8 . stupně Richterovy škály, snažíš se nevšímat si toho tenkého praménku, který se lepí na míse a od kterého si ušpinila silonky - což bude určitě vidět!!! Ale mobil, už naštěstí přestal zvonit. Abys odpoutala mysl od tohoto neštěstí, začneš hledat ruličku toaletního papíru, aaaaale..... haha! Role je prázdná...! Nohy se ti klepou pořád víc. Vzpomeneš si, že máš ještě kousek papírového kapesníku, kterým sis před chvílí vyčistila nos. Bude muset stačit. Zmačkáš ho tak, aby sál co nejvíc. Ale je opravdu malý a navíc, je pořád ještě vlhký od toho, jak se vysmrkala. Vtom někdo vezme za kliku tvé kabinky, a jelikož zámek na dveřích stále nefunguje, dostaneš obrovskou ránu dveřmi do hlavy. Zostra a jako šílenec zařveš: „OBSAZENOOOOOO“!!!!!

Zatímco pořád ještě přidržuješ dveře volnou rukou, zazvoní znova telefon. Jak se snažíš ho definitivně vypnout, onen kousek kapesníku ti vypadne z ruky přímo do loužičky na podlaze, o které si nejsi jistá, jestli je voda nebo hmmmm..... che! Nohy už nezvládají vypětí, podlomí se ti a ty letíš naznak, až dosedneš na záchodovou mísu. V mžiku jsi opět na nohách, se štítivým odporem, ale už je příliš pozdě, tvůj zadek už přišel do kontaktu se všemi původci a formou života z prkénka, které jsi TY, i když jsi měla čas to udělat, předtím neobložila toaletním papírem, který tu v každém případě nebyl. pomineme tu ranu do hlavy, uříznutou hlavu od ucha kabelky, ušpiněné a silonky a tu, vlhkou věc, i vzpomínku na to, jak ti mám vzpomínku říká: „To je nechutné..... Když si ještě představíš, jaké všechny nemoci, bys tu mohla chytnout......“,

Až teď konečně rezignuješ. Jsi zlitá vodou, která vystříkla ze záchodové mísy jako fontána. Jsi vyčerpaná. Snažíš se utřít celofánem ze žvýkaček Winterfresh a pak vyjdeš z kabinky k umývadlu. Nejsi zjistit, jak funguje automatický senzor na kohoutku, tak si umyješ ruce slinami a utřeš je do papírového ručníku. Procházíš kolem fronty žen, které ještě stále čekají se zkříma nohama, a nejsi schopen se ani zdvořile usmát.

Vtom tě jakási dobrá duše na konci řady upozorní, že za sebou táhneš na botu přilepený toaletní papír dlouhý jak Mississippi...! Sundáš ho z podrážky boty, tupě ho vložíš do ruky ženě, která ti to sdělila, jemně řekneš: „Vemte si ho....., možná budete potřebovat!!!“ a vyjdeš ven.

Tam koukneš na svého manžela, který vešel na pánský východ, použil ho a vyšel zas ven a který měl dostatek času si přečíst Vojnu a mír, když na tebe čekala. „Proč ti to tak dlouho trvalo?“ zeptá se tě naštvaně.... „Bál jsem se o tebe..... dokonce jsem ti volal, jestli se ti něco nestalo........, ale nezvedala to !!!!!!!“. A tohle je přesně ta chvíle, kdy ho pošleš do ... !

Tento příběh je věnován VŠEM ŽENÁM NA CELÉM SVĚTĚ, které kdy musely použít veřejný záchod. A konečně vám vysvětlujem, naši mužové, proč nám to tak dlouho trvá.