Můj B.L.O.G

Já, Karkulka aneb jak to bylo doopravdy 3/3

Ayia!

1. díl

2. díl

   Pokoj byl malý a útulný. Babička si vždy dávala záležet na čistotě.

Bylo jí něco kolem 60, vlasy měla krátké, nosila brýle a skoro vždy se usmívala. 

Momentálně ležela v posteli před námi a popíjela čaj. 

,,Ah, tady jsi. Ráda tě vidím... a koho pak to tu máš sebou?"

Vylíčila jsem jí vše, co se událo. Babička mezitím nově příchozího nespouštěla z očí.

,,Takže zachránce, říkáš? Opravdu?...Nu což. Už jsem si myslela, že sis někoho našla."

,,Ale babi!"

,,No, dobrá, dobrá. Košík dej mezitím na stůl." Vypadáš unaveně. Zatím si odpočiň."

Sedla jsem si na židli vedle něho. ,,Jak se vlastně jmenuješ?"

Mlčel. To bylo snad poprvé, co se tak choval. Od té doby, co jsme sem přišli mi připadá, že se chová až moc divně. 

,,Nemůžeš se mě zeptat na něco lepšího?", vyrušil mě.

,,Hm... Tak třeba: Proč máš tak velké uši?"

    Uraženě se na mě podíval a nandal si klobouk. Poté zkřížil ruce. ,,To abych tě lépe slyšel."

,,A proč máš tak velké oči?"

,,Vážně? To...To abych tě lépe viděl."

,,A proč... proč máš tak velké zuby?" A opravdu - měl je až abnormálně velké.

,,Já-" Najednou se otevřeli dveře. 

,,Tati?"

   Ve dveřích stál můj otec. 

Na sobě měl svůj obvyklý, klasický, zelený kabát a v ruce držel pušku.

,,Nech jí!"

   Zvedla jsem se. A to byla ta chyba. Otec jakoby na nic nečekal, zvedl jí a rovnou namířil. Bohužel zamířil pistoli na mě. Babička si toho všimla a chtěla ho zastavit, ale bylo příliš pozdě. 

Výstřel.

   Čekala jsem, že mě něco trefí. Čekala jsem bolest. A bolest přišla. 

   Rozhlédla jsem se. Babička stála u postele a tvářila se vyděšeně. Otec úplně zbledl, jako by si uvědomil svojí chybu. Podívala jsem se na svoje tričko. Žádná krev. Ale někam ta střela musela jít. Najednou si na jakoby něčeho všiml a na něco zamířil. Podívala jsem se tím směrem.

  Na podleze v kaluži krve ležel stříbřitý vlk. Z rány na krku mu tekla krev. Podíval se na mě a já ho poznala.

Jeho. Toho, koho jsme poznala v lese. Ten, co mi možná zachránil život. Jeho. 

  Otec znovu namířil. V tu chvíli jsem se vrhla k vlkovi. 

,,NE! Nech ho! Proč? PROČ JSI TO UDĚLAL?! 

,,Chtěl jsem tě chránit. Je to vlkodlak, dcero. Mohl ti ublížit-." 

,,Jediný, kdo tu ubližuje, jsi TY! J-já ho milovala. Slyšíš! A ty...a ty...TY VRAHU!"

Oči se mi zalily slzami. Opravdu byl jediný, s kým jsem si kdy rozuměla. Jediný, s kým jsem se zasmála.

Podívala jsem se na něho a naše pohledy se znovu střetly.

,,Proč?" Zašeptala jsem.

On jakoby se usmál. Jako by chtěl říct: Pro tebe. Poté se naposledy nadechl a znehybněl. 

   Hned na to jsme ho pochovali v řece. 

A co jste čekali? Šťastný konec? Láska bolí, přátele. Láska bolí. 

Ale já na něj nezapomenu. Na jeho obětavost. Na jeho poslední pohled. 

A je mi jedno, jestli mi neuvěříte. Jen doufám, že chápete, že jsem nemohla mluvit do detailů.

Že jsem ten příběh musela změnit. Protože jen vzpomínka na něj by bolela.

Na toho beze jména.

No a já se jdu najíst.

Jestli chcete něco podobného, je to jen na vás.

Namárië.

+21

Příběhy a povídky

Autor: Akalik   |   Publikováno: 30.05.2017   |   Zobrazeno: 743x