Já, Karkulka aneb jak to bylo doopravdy 1/3

«Nejnovější články | Můj B.L.O.G

Vytvořit blog | Nápověda

Ayia!

Bylo nebylo, stála v lese jedna malá chaloupka a v ní žila holčička.

Té říkali červená Karkulka kvůli jejímu červenému čepečku...

Tuhle pohádku známe všichni. Tu o Červené Karkulce, babičce a zlém vlkovi.

Ale co když jí známe špatně? Povím vám, co se doopravdy stalo.

Povím vám příběh o lásce, radosti a zármutku. Ale mi jedno, jestli mi uvěříte, nebo ne.

Vzniklo mnoho verzí. A toto je ta moje. Tak čtěte dál a dobře poslouchejte.

18. století, kdesi na kraji lesa

Bylo mi 14. Poměrně mladá, podle některých.

Jenže v této době bylo běžné pracovat už od té doby, co se člověk naučil chodit.

Žila jsem na kraji vesnice, u lesa, s matkou a otcem. Měla jsem i babičku, ale ta žila na druhém kraji lesa ve vedlejší vesnici.

Většinu času jsem strávila prací na poli. Měli jsme se na vesnické poměry docela dobře.

Ve volném čase ( kterého bylo málo ) jsem se potulovala různě po louce nebo jen tak seděla a dívala se na nebe. Většina dětí si spolu hrála všelijaké hry. Ale mě to nikdy nevábilo. Pro mě byl les domovem.

,,Karkulko!"

Zaposlouchala jsem se. To asi bude matka. Zvláštní. Práce byla hotová. Nu což. Zvedla jsem se a vydala se k domu. Byla malá z kamene. Střechu měla ze dřeva a ve předu jedno malé okno. Slýchávala jsem, že lidé ve městech mají velké domy. Nikdy jsem ve městě nebyla, takže nemohu posoudit.

Otevřela jsem dveře a málem zakopla o práh. Ve světnici stála matka a v ruce držela košík. Byla to žena střední postavy, blond vlasy měla po krk a na sobě měla svojí obvyklou tmavo-modrou zástěru.

,,Děje se něco, máti?"

,,Táta je zrovna na lovu a já se o něco musím postarat. Mohla by jsi prosím odnést tenhle košík babičce? Psala mi, že je nemocná, tak jestli by jsi jí nemohla odnést tyhle léky?"

,,A nemá poblíž domu nějaké -"

,,Už zase o tom začínáš? Eh. Prosím, zanes jí to. A drž se - "

Ale to už jsem popadla košík a vyběhla pryč z domu. Volnost. Svoboda. Pryč z vesnice. Do lesa.

Vždy jsem byla ráda, když jsem mohla kamkoliv jinam, pryč od lidí. A les jsem milovala. A ta představa, že konečně ho budu moci celý projít sama... Nikdy mi to nedovolili. Prý loupežníci. Prý strašidla. Já na rozdíl od ostatních na pohádky nevěřím.

Po několika minutách jsem se zastavila ve snáze popadnout dech. Rozhlédla jsem se. Les tu vypadal jinak. Byl tu jakoby... temnější. Tak takhle to tu vypadá. A kudy to vlastně bylo k babičce?

Najednou jsem uslyšela nějaké zašustění v křoví. Polka jsem. Naříkejte mi, že jsem se ztratila. Ale nějak jsem neměla strach. Připadalo mi to tu tak krásné, tak poklidné.

Znovu něco zašustilo. Měla bych přidat.

Snažila jsem se najít nějakou cestu. Ale les vypadal tak stejný. Všechno vypadalo tak stejné. Proč jsem já jen nedoslechla matku. Určitě mluvila o cestě. Určitě. Byla jsme tak zaneprázdněná, že jsme si nevšimla kořene pod sebou a samozřejmě jsem o něj musela zakoupnout.

,,Copak, maličká. Ztratila se?"

Vzhlédla jsem. Nade mnou stál chlapec. Na sobě měl hnědý klobou se sojčím pírkem a zelenou vestu. Hnědě vlasy mu padali do obličeje a oči měl rudě jako démon.

,,K-kdo jsi?"

,,Hm. Říkej mi třeba... velký zlý vlk.

No a já se jdu najíst.

Jestli chcete něco podobného, je to jen na vás.

Namárië.