Můj B.L.O.G

Já, Karkulka aneb jak to bylo doopravdy 2/3

Ayia!

Omlouvám se za včerejší neaktivitu. Měli jsme návštěvu.

Zajímavé je, že jednou chybíte a hned se něco děje. Hlavně v síni slávy, že?

No co, pustíme se raději do toho. 

1. Díl - ici ( zde )

,,Copak, maličká, ztratila ses?"

   Přikývla jsem, nepřestávajíc na něj upírat zrak. Něco se mi na něm nezdálo. Co dělá uprostřed lesa? A kde se tu vzal? Neslyšela jsem ho přicházet.

Nabídl mi ruku a já jí přijala. Ruce měl v rukavicích.

..A kam pak jdeš, takhle sama?"

,,Z-za babičkou."

,,A to v tom košíčku je také pro ní?"

Znovu jsem přikývla. Najednou jsem si vzpomněla, co mi říkávala matka: Nikdy nemluv s cizími lidmi.

,,U-už bych měla jít.", vykoktala jsem ze sebe.

,,A neříkala jsi náhodou, že nevíš, kde je cesta?" A no jo, vlastně. Neznámý se usmál.

,,Takže nevíš... Kde ta tvoje babička vlastně bydlí?"

   Vylíčila jsem mu babiččinu přibližnou lokaci. Sice jsem věděl, že bych s neznámými lidmi neměla mluvit,ale takhle bych se k ní dostala minimálně za 3 dny... pokud bych se k ní vůbec dostala. 

,,Hm. Tak tak. Tak to jdi rovně.  To bude nejlepší...Hej, kam tak rychle?"

,,Měla bych jít. Už na mě čeká.", odvětila jsem a vykročila dopředu.

   Jako obvykle jsem nedávala pozor a znovu jsem zakopla. Jenže tentokrát pode mnou nebyly kořeny. Vytřeštila jsem oči. Skála. Skoro útes. Jak jsem si toho nemohla všimnout. Začala jsem padat. Podemnou bylo kolem 10 metrů. To bude asi hodně bolet. Proč jen já musím mít takové štěstí. 

 Už jsem myslela, že bude po mě.

  Ale najednou mě něco popadlo a odmrštilo daleko do křoví. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem se konečně vzpamatovala. Rozhlédla jsem se. Vedle mě ležel ten kluk a ztěžka oddechoval. 

,,A nebo to můžeš vzít tudy. Taky nápad. Jo a pardon za ten pláštík."

Nechápala jsem, co tím myslí. Ale po tom, co jsem se na na něj podívala, by to bylo jasné. Byl jakoby na cáry. Skoro...prokousnutý. 

,,Zachránil jsi mě." Usmál se na mě.

,,Áááále, to nic nebylo... Hej, co to děláš. Au."

,,Co asi. Pomáhám ti. Máš úplně sedřenou ruku." Odtrhla jsem si kus pláště a obvázala jim jeho ruku.

,,Lepší?" Překvapeně se na mě zadíval a přikývl. 

,,Asi bychom měli pokračovat. Přece jen pro případ, že by jsi zase někam spadla."

Spolu jsem vyrazili a cestou jsme si povídali. Ukázala se, že se také vyzná v rostlinách. 

  Po nějaké době jsme dorazili před babiččin dům.

,,Pojď taky. Neboj se. Je to v pohodě." Ovšem moc klidně nevypadal. Co ho tak znervózňuje? Kdo ví.

Otevřela jsem dveře... A právě tehdy se to stalo. 

No a já se jdu najíst.

Jestli chcete něco podobného, je to jen na vás.

Namárië. 

+20

Příběhy a povídky

Autor: Akalik   |   Publikováno: 28.05.2017   |   Zobrazeno: 828x