JojoBlog

Na mém pokoji mě však něco znervózňuje, kvůli čemuž nemůžu už týden spát. V mém pokoji je velké okno, z kterého lze vidět na parkoviště a sídliště vedle něj. 

Každý večer, než jdu spát, vidím na sídliště zvláštního muže. Vždy chodí v černém oblečení s černým pláštěm i černou čepicí. Vždy je v té tmě snadno přehlédnutelný, avšak já ho vidím dost jasně. 

Nejspíš by mi všichni řekli, že je normální, že věku na ulici stojí nějaký muž, protože to je normální společenský prostor, ale tohle není normální. 

Jeho červené oči každý večer svítí tmou a dívají se do mého okna. Vždy když se podívám z toho okna, ty oči mě propalují. Muž tam celý večer stojí nehnutě na místě a dívá se do mého okna. 

Kvůli němu, to právě kvůli němu mám ty noční můry. Pocit, že mě někdo stále sleduje. Ať už jdu do školy, nebo jsem ve svém pokoji. Pokaždé mě někdo sleduje. 

Jednoho dne jsem měla zůstat sama doma, oba rodiče měli noční službu a já tak měla zůstat přes noc sama v celém bytě. Vzhledem k tomu, že si mysleli, že půjdu brzy spát a vše prospím, to nijak neřešili, navíc mi bylo šestnáct. V noci jsem však nikdy nezůstávala sama. 

Normálně jsem to rozjela sledováním televize, když rodiče odcházeli. Musela jsem přijít na jiné myšlenky. I přesto všechno jsem doufala, že jsem pouze paranoidní. 

Jakmile mí rodiče odešli, čas najednou zpomalil. Když jsem sledovala malé digitální hodiny, které byly umístěny vedle televize, každá minuta byla pro mne hodinou, každá sekunda minutou a milisekunda sekundou. 

Televize teď místo full HD začala divně vrnět a bzučet. Jako ty staré televize, které většinou mají ještě staří lidé. Televize, při pohledu na níž vás bolí oči. 

Rozhodla jsem se televizi vypnout a pustit si písničky na mobilu. Protože jsem byla doma sama, mohla jsem si je pustit opravdu nahlas s domněnkou, že to zlé myšlenky zažene. Na sousedy jsem nebrala ohled, když nespím já, tak ani nikdo jiný. 

Po půl hodině se mi písničky samy vypnuli. Už jsem si něco začala myslet, ale hned jsem to z hlavy vyhnala, když jsem si všimla vybité baterie. Mobil jsem proto dala na nabíječku, avšak vypnutí jsem nezabránila. Byla jsem bez telefonu. 

Kvůli nepříjemnému tichu jsem se opět rozhodla pustit si televizi. Když jsem však vzala do rukou ovladač a zmáčkla červené tlačítko na zapnutí, nic to neudělalo. Stále bylo ticho a televize se nerozsvítila. Zkusila jsem to ještě čtyřikrát, ale stále nic. Byla jsem sama, v tichu. 

Celou dobu jsem se značně vyhýbala oknu. Trávila jsem čas u stolu na druhé straně místnosti. Stejně ale musel přijít čas, kdy bych se tím oknem podívala ven. To okno bylo přímo nad mojí postelí. 

V deset hodin už jsem se chystala jít spát. Chtěla jsem jít spát dřív, abych měla větší šanci usnout a potom déle spát, i když jsem tušila, že neusnu. 

Odebrala jsem se proto i s oblečením do koupelny, kde jsem se vysprchovala a vyčistila si zuby. Potom už převlečená do pyžama jsem se vrátila zpátky do pokoje. Všechno zůstalo při starém. Akorát to okno mě k sobě stále volalo. Chtěla jsem mu odolávat, ale stejně bych se z něj někdy musela podívat. 

Pomalu jsem začala našlapovat k posteli a zároveň k oknu. Něco mi říkalo, že se tam nemám dívat, ale zvědavost je vždy přednější. Pomalu jsem se naklonila k tomu oknu. 

Tentokrát se mi zastavilo srdce z jiného důvodu. I když jsem si prohlížela celé sídliště, muž nikde nebyl. Nevěděla jsem, jestli by bylo lepší, kdyby tam stál. Chtěla jsem se uklidnit, ale něco mi říkalo, že se teď stane něco hrozného. 

Prudce jsem sebou škubla, když jsem uslyšela ten zvonek, který se ozýval celým bytem. Ten pronikavý a děsivý zvuk, když někdo dole u hlavních dveří zazvonil na náš byt. 

Opatrně jsem se přesunula k hlavním dveřím do bytu. Přes malou dírku ve dveřích jsem nahlédla, jestli někdo nestojí na chodbě u výtahu, kde bylo možno též zazvonit. Chodba však byla prázdná, ani živé duše. 

Rozhodla jsem se proto zvednout sluchátko, které umožňovalo spojení s spodním vchodem do budovy. Rozklepanou rukou jsem zvedla sluchátko a přiložila si ho k uchu. 

,,Haló?" Vydechla jsem ztěžka. Něco mi říkalo, že jsem to měla nechat být. Že jsem měla utéct a někde se schovat. Já však s veškerou odvahou stála u sluchátka. 

Avšak veškerá moje odvaha zmizela, když jsem z druhého konce zaslechla: ,,Jsem doma." Ozval se klidný hlas s náznakem šíleného smíchu. 

Trhla jsem sebou tak moc, až mi sluchátko vypadlo z rukou a viselo ve vzduchu. Kvůli velkému nátlaku jsem se opřela o zeď, abych to udržela. Přemýšlela jsem nad tím, komu ten hlas patřil a proč říkal právě toto. 

Možná to byl pouze nějaký příbuzný mých sousedů, který si spletl tlačítko a omylem zazvonil ke mně domů, napadlo mě. Snažila jsem se uklidnit, ale měla jsem z toho špatný pocit. 

Tato myšlenka se mi z hlavy vytratila, když zvuk zvonku opět prolétl celým bytem. Tentokrát se však v sluchátku nic neozvalo kromě tichého šustění. Opět jsem se naklonila k malé dírce uprostřed dveří. 

Pohlédla jsem na chodbu, která už tentokrát nebyla prázdná. Lekla jsem se, když jsem opět uviděla ty červené oči. Tentokrát ale nebyly tolik červené, nýbrž do hněda. Sledovala jsem zaujatě muže, který celý měsíc stál pod mým oknem. Nyní byl tady, když jsem byla sama. 

Musela jsem oči od kukátka odtrhnout a několikrát zamrkat, aby mě přestaly oči štípat. Nemohla jsem tomu uvěřit, co tady dělá? Byl to on, kdo dole zazvonil a potom i tady nahoře? 

Chtěla jsem se znovu pro ověření podívat do kukátka, ale lekla jsem se, aniž bych si něco začala prohlížet. Muž za dveřmi se díval na mě skrz malé kukátko. Byl ke dveřím nakloněný a z mé strany byl vidět pouze jeho obličej. 

Srdce mi bilo jako splašené, jako při nějakém hororu. Snažila jsem pobrat dech, když jsem se opírala o dveře, ale dýchalo se mi ztěžka. Pomalu jsem zády po dveřích začala sjíždět dolů, až jsem dopadla na zadek. Všechno kolem mě bylo najednou tak tmavé a děsivé. Chtěla jsem křičet, brečet, ale nechtěla jsem na sebe upozornit, i když muž nejspíš věděl, že jsem doma. 

Potvrdilo mi to lehké zaklepání na dveře a nějaké zvuky na chodbě, což jsem ale pořádně neslyšela přes můj záchvat hrůzy. Nejdřív zaklepal třikrát po sobě s dlouhou mezernou, avšak po chvíli bylo klepání častější, rychlejší a silnější. Jelikož jsem se o dveře opírala, všechno jsem cítila. Každý jeho dotyk na dveře. 

Po chvíli to ustalo. Po asi třech minutách, kdy v kuse klepal. Doufala jsem, že odejde, ale něco mi říkalo, že tam bude chvíli stát, tak jako celý měsíc na sídlišti. 

Když už jsem si srovnala myšlenky, odhodlaná jsem se zvedla a rozklepaná se naklonila ke kukátku. Tentokrát už jsem byla klidnější, když jsem uviděla muže stát na druhé strany chodby. Měla jsem opět možnost ho celého spatřit, ale stále mě znervózňovalo, že stojí před mými dveřmi. Tohle už nemůže být nějaká chyba. 

Nakonec jsem se rozhodla od dveří odstoupit. V celém bytě jsem však nechala rozsvícené světlo a ujistila se, že jsou všude zavřená okna. 

Pak jsem si ale něco uvědomila. Nějakou dobu jsem stála u dveří, ale nezamkla jsem je. Dveře byly stále otevřené. 

Stála jsem u sebe v pokoji, nehybně. Nemohla jsem se hnout nad tímto uvědoměním. Vždyť přece není možné, aby se jakkoli dostal dovnitř. 

Otevřela jsem dveře od pokoje a vyšla do předsíně ke dveřím. Opět jsem strnula na místě. Dveře byly pootevřené. Vždyť jsem na chvíli odešla. Na chvíli jsem nedávala pozor. 

V domnění, že je vevnitř jsem se rozběhla ke dveřím, které jsem až moc rychle otevřela, až narazily na zeď, a vyběhla jsem na chodbu. 

Na chodbě byla tma a cítila jsem se tam hůř, než doma, kde byl nejspíš ten cizí muž. Nemohla jsem se pořádně nadechnout. Rozhlížela jsem se v přesvědčení, že něco spatřím, ale tma byla hustá. 

Jediné světlo bylo z našeho bytu, jenomže dveře byly přivřené, takže moc toho světla nebylo. Chtěla jsem přivolat výtah, nebo seběhnout schody dolů, jenomže mi v tom zabránily hnědé, skoro až červené oči, které přímo svítily celou tmavou chodbou a propalovaly mne pohledem. 

Byly to ty oči toho cizího muže, který každý večer a každou noc stál pod mým oknem a sledoval mě. On mě sledoval a plánoval, jak mě zabít. Byla jsem si jistá. 

Potvrdilo se mi to, když mě muž uchytil. Otočil si mě zády k němu. V této poloze mě jednou rukou chytil za ústa a druhou za břicho. Držel tak pevně, že jsem se nemohla hýbat, jak strachem, tak kvůli jeho stisku. 

Byl to pro mě konec, uvědomila jsem si, když jsem cosi studeného kovového a ostrého ucítila na svém krku. Ostrý předmět mi pomalu jezdil po kůži. Nejdřív jemně a hebce přejížděl, než mi kov začal prodírat kůži a dostal se až k masu. 

Vyjekla jsem, na což mi z cestiček po noži začala vytékat rudá a horká, životně důležitá tekutina. Začala jsem ztrácet všechny síly společně s krví. 

Když se mi začínala zavírat víčka, muž mě pustil, na což jsem hned padla na zem. Neschopná pohybu jsem sledovala, jak muž vchází do našeho bytu. Všechny hezky uklizené věci shazoval po zemi a dělal tím hluk i nepořádek. 

Když se vracel s tátovým notebookem, oční víčka se mi zavřela úplně a já se ocitla v říši duchů vedle mé matky.