HryProDivky.cz
Fnaf a jiné příběhy
Poslední vlak - Třetí kapitola
Když vypne baterku a zakryje nás roucho tmy, uvědomím si o to pevněji, že se nacházím v úplně cizí krajině, daleko za mou rodnou domovinou, tam u východního pohraničí.
"Ale já opravdu nikam nechci, prosím... zůstaňme tu, prosím..." Pokusím se o poslední záchranu, hledám trošku naděje v obličeji tatínka i průvodčí Elišky, ale tatínek jen kroutí hlavou a vyvádí mne pryč. "Nahledanou" říká Eliška. Asi netuší, že žádné další shledání už nebude, když nám mává ještě dlouho poté, co opustíme vlak, který se teď už dává za do pohybu.
Cítím tu strašnou nechuť udělat byť jen další jeden krok, neměla jsem sílu se s milou průvodčí rozloučit. Mám pocit strachu, trémy možná... a konečně vím, co se míní pojmem "sevřený žaludek". "Tatínku, za jak dlouho budeš muset od paní Jindrové odjet?" Vyslovím alespoň jednu z mých myšlenek nahlas a stisknu tázaného ruku. "Až zítra" odpovídá. "Posledním vlakem jsme přijeli sem." Když promluví, jeho v přítomnosti Elišky, rozjasněný hlas nabude opět zádumčivého tónu. "Až?" Špitnu odmlouvavě a pomyslím si, že slovo "už" se do dané věty hodí mnohem lépe. Ale dál nic raději neříkám, není to potřeba.
Když dorazíme k malému domku na kraji města, docela si dokáži představit, že by mohl být mým domovem, po následujících několik týdnů, neb vypadá skutečně útulně. Nebylo by tak strašné se sem přestěhovat a najít si tu nové přátele a známé, jen kdyby tatínek nemusel odejít do té nehezké bitvy, kterou ti nahoře chystají. K čemu jim to je? A co hezkého na ní vidí? Pro nás nemá žádný význam, tatínkovi se tam nechce... tak proč ho k tomu nutí?
Spolu s přemýšlením získávám i vjemy z nového okolí. Pohlédnu na docela malé zpola prosklené dveře, nalakované na šedo, s nablýskanou mosaznou klikou po pravé straně, snad i ve chvíli, kdy se otevírají. Ze dveří vyjde stařenka -"mírně" při těle, a to slovo "mírně" dodávám jen ze slušnosti-, nejspíše paní Jindrová. Na hlavě má klobouk s umělými květy a pod kloboukem usměvavý a přátelský obličej, s rudými rty a lícemi. Prohlédnu si i její oblečení. Ačkoliv je venku chlad a mírně poprchává, má překrásné květované šaty a zástěru. Připomíná mi hodné chůvy z pohádek, které mi posluhovačka četla. Jakoby z nich paní Jindrová vypadla, případně, jakoby přišla na návštěvu z minulého století. Jediné, co jí mohlo dopřát zahřátí, byl nachový šál, který si omotala kolem krku, jen co nás spatřila. Nasadila si také okrouhlé brýle, trošku je doleštila bělostným kapesníčkem. Vše mi přišlo moc milé, našňořené a uhlazené.
"Taková kouzelná kmotřička" zmínil tatínek. Teď jí také viděl poprvé a snad na něj udělala stejný dojem. Je to rodinná přítelkyně, ale jelikož žije tady, v Brně, mohli si spolu povídat jen skrze dopisy. "Ano, to je." Odpovídám a utírám si slzičky. "Tak pojďme." Tatínek mě vyzvedne do náruče. V jedné ruce nese kufr a v druhé mě. Při velikosti zmíněného kufru nabývám dojmu, že i já musím být lehčí zátěž. "Těší mě pane Fuksi, že vás konečně poznávám osobně." Řekne paní Jindrová, když dojdeme až k domovním dveřím za branku plotu. "To i mne." Pokývá tatínek a předá zavazadlo. Paní Jindrová se pod vahou kufru trošku prohne, ale odloží ho do předsíně, kterou si konečně mohu pořádně pohlédnout.
