HryProDivky.cz
Fnaf a jiné příběhy
Poslední vlak - První kapitola
Tiše pozoruji cestu tam venku, kterou už asi před hodinou nebo dvěma zalila tma. Dívám se i na můj odraz ve skle okna, postavu malé uplakané dívenky, s neohrabanými copánky, pletenými nejspíš ve spěchu či někým, kdo by se nikdy nemohl ucházet o místo v kadeřnictví. Vlastně by mu dost možná nedovolili ani zametat vlasy. V očích se mi odráží jen mdlá záře vycházející z baterky, jež tatínek pevně svírá v ruce, pevně, jako by ji dnes měl takto držet naposledy a nechtěl se jí ani na okamžik vzdát. Vlastně vše, co se dnes stalo, dýchá takovým tím zvláštním pocitem. Je to snad poprvé, co nevyhlížím netrpělivě cíl cesty a neptám se, kdy už v daném cíli konečně budeme. Tatínek se zvedá a přisedává si blíže ke mně, přičemž mi položí jeho obrovskou dlaň na rameno. Nepodívám se na něj, vidím ho přeci ve skelném odrazu. Očima raději probodnu prasklinu v okně, ta nejspíše může za náhlý chlad, jež pociťuji. Po několika minutovém tichu, se konečně odvažuji promluvit, v mém hlasu by již nemusel tolik znít smutný melancholický tón, myslím si. To se ale mýlím.
"Ta-tatínku?" Když začnu otázku, neodpovídá, jen pokyne hlavou a pokusí se o milý úsměv, ale ani ten nevypadá lépe než grimasa při pohledu na rozplizlý špenát. "Já..." začínám znova, avšak odmlčím se. Najednou nevím, co říci a slova spolu se slzami, které mi nyní nově stékají po tváři, odplouvají kamsi pryč. Jak tak na ně hledím v okně, představuji si, že se mění v diamanty a cinkají jako rolničky, dopadající na koleje.
Kdyby tatínek měl pár takových diamantů, nemusel by do války a mohl by odjet pryč, spolu se mnou, někam za české hranice, kde válka určitě nebude. "Ano Klárko?" z přemýšlení mě vytrhne jeho příjemný, ale ponurý hlas, ještě stále znějící mládím. To již své emoce nevydržím a propuknu v usedavý pláč. "Já nechci! Já nechci!" Chytne mě za ruku a vlasy mi dá pryč z obličeje. Když opět vysvětluje důvody, proč musím pryč, proč nemohu s ním jít na vojnu a jaké mám štěstí, že se mě paní Jindrová ujala a dovolila mi žít v jejím domě, zacpu si dlaněmi uši. Tohle je jediná obrana, kterou teď mám. Kdyby mě místo toho raději objal, abych se cítila v bezpečí, kdyby nepřipomínal dnešní cíl naší cesty...
Ale nic z toho se nastane a já raději schovám tvář mezi kolena, slyším vysoký hlas průvodčí. "Máte vše?" zeptá se dáma, jež je vysoká přibližně jako tóniny jejího hlasu a já si přeji jediné, aby nás nechala napokoji. Uslzenýma jantarovýma očima pohlédnu skrze prsty a spatřím její otrávený výraz ve tváři. Proč není šťastná, když pro ni dnes cesta vlakem nekončí a může odjet zase zpátky? Proč si neuvědomuje, jaké má štěstí?
Odpověď je vlastně jednoduchá... to nikdo, dokud o něj nepřijde a neštěstí nenahradí jeho místo.
