HryProDivky.cz
Fnaf a jiné příběhy
Poslední vlak - Čtvrtá kapitola
Mezitím, co mě tatínek dává na zem, vidím tapetované zdi a spoustu šatníků a botníků. "Paní Jindrová má asi ráda návštěvy", říkám si tiše. "To bych řekla." Odpoví mi na větu, která snad ani nebyla pro nikoho určena a mě nezbyde nic jiného, než jen obdivovat její sluch. "Tak pojďte dovnitř, ať mi nenachladnete." Pobídne nás ještě otylá stařenka, mezitím, co si to již ona sama šine k malému krbu vedle knihovny, tam co stojí dvě mohutná křesla, ušáci. "Přeci jen to nebude tak zlé." Snaží se mě tatínek povzbudit, když míjíme první šatník a kupodivu se mu to docela daří. Vypadá to, že tu zažiji pořádné dobrodružství. Sice jsem si pod pojmem "dobrodružství" představovala trošku větší dům, plný všech možných tajných chodeb a skrýší, ale i tenhle vypadá kouzelně a tajemně. Obzvláště podkrovní půda, kam dozajista vedou schody, které vidím, když mířím k posezení u knihovny. Mé původní očekávání bylo docela jiné. Myslela jsem si, že se mi tady nemůže nikdy zalíbit a paní Jindrová v mých představách měla ledacos společného s macechou princezny Sněhurky. Tato paní by klidně mohla být má babička.
Posadím se do pohodlného křesla a poděkuji za sušenky, které paní Jindrová pokládá pro mě a tatínka na zdobný dřevěný kruhovitý stůl, docela stejný, jako ten, který zůstal doma. Voní nádherně, a když jednu ochutnám, cítím jen, jak se mi rozplývá na jazyku. "Děkuji vám, moc mi chutnají." Otočím se na stařenku. "Nemáš zač, maličká. Tak... ty jsi tedy Klára...Klárka, viď?" Opraví se rychle, když se jí nejspíše první jméno zdá příliš hrubým oslovením. Aniž by mě nechala cokoliv odsouhlasit, představí i své křestní jméno. "Mé jméno je Magdalena Jindrová, ale o tom doufám se tatínek už zmínil, nemám-li pravdu?" Její hlas zní tolik sladce, až mi přijde přeslazený.
Měla jsem to přesvědčení, že hodní lidé již nejspíše vymřeli úplně, ale oni tu jsou pořád, ač jsou ohroženým druhem. Dnes jsem potkala dvě takové, paní Magdalenu a průvodčí Elišku. A s jednou budu mít to dočinění do té doby, než válka skončí. To, čemu se před několika hodinami dalo říkat budoucnost, to co bychom nyní nazvali přítomností, přeci jen nemusí být tak ošklivé, jak věštily mé obavy...
Ani nevím, jak jsem usnula. Asi mě ukolébaly zdlouhavé myšlenky, nebo pohodlí křesla. Možná jsem jen byla unavená z dlouhé cesty či si prostě už nepamatuji, že jsem odešla do bělostného pokoje a lehla si do postele s péřovou přikrývkou. Každopádně se nyní v daném pokoji probouzím a ruku pokládám na cosi chlupatého, ležícího mě u nohy. Jde o černého kocoura, jak se dozvídám při pohledu na obojek toho překrásného stvoření. Kotě se jmenuje "Kominíček". "Kdepak ses tu vzal?" říkám a zasměji se, přijde mi komické, že vlastně čekám na odpověď od kocoura. Chvilku koťátko hladím a potom je opatrně dám na zem, chystám se k cestě do kuchyně, protože můj žaludek se začíná dožadovat snídaně -vůbec netuším, kde nějaká kuchyň stojí.
Vyjdu na chodbu a instinktivně se dám do prava, samozřejmě, že levá strana byla správná. Když se vydám tou špatnou cestou, místo do kuchyně dojdu na terasu před dům.
