Saikō no nakama- 1

«Nejnovější články | Anime povídky atd.

Vytvořit blog | Nápověda

Kapitola 1.- Před osmi lety...

"Hej,Mono.Proč si nás sem pozvala? Už je docela pozdě." zeptá se Hikaru a povytáhne si brejličky.Byl tak mladý a už musel nosit brýle.Já jsem naštěstí v poho se zrakem.

"Ano,taky bych to rád věděl!" řekne Zen a prohnábne si vlasy.Upřímně si myslím,že to Zen s tím jeho vzhledem přehání,ale má pravdu,že je fakt hodně hezký.

"Souhlasím se Zenem.Víš,že musím za hodinu na kurz malování.Tak co je?" přidal se Teddy,můj ,popravdě po Moně, nejlepší kamarád.

Mona se usměje a vytáhne něco z kapsy.Bylo to přesně pět na pohled stejných ozdůbek na kroužku ve tvaru hvězdy.

Všichni se rozzáříme."Wow!To je krása!Kde si to koupila?Děkuji!" řeknu a připevním si ho k náramku.

"Fakt super.Ale proč?" zeptal se Hikaru a Mona se usmála.Ten její úsměv jsme všichni zbožňovali.Kdykoliv se smála,nabudilo to do nás tolik sil...jak moc jsme Monu měli rádi.

"Víte co je dneska za den?" zeptala se Mona a Zen řekl ledabyle:"Přeci pátek 5.června,proč?"

"Přemýšlej,co se stalo 5.června?" napovídá a všichni zapřemýšlíme.Teddymu to trkne jako prvnímu.

"Dnes je to přeci 7 let od našeho prvního setkání ve školce!" vyjekne a Mona pokýve hlavou."Správně.Jak ta doba letí,co?" řekne a my souhlasíme."Pravda,tenkrát si Teddy vzal do školky Laulu a my mu ji tak strašně záviděli,že?Vzpomínám si,že skočila na Zena a celého ho olízala." řeknu a Zen začne nadávat."To se ti tak zdálo.Víš jak jsem s tou alergií trpěl?Vlastně,ty ji pořád máš,že?" zeptá se a Teddy se usměje.

"Jo,chcete ji vidět?Mám ji na mobile." řekne a vythne z batohu mobil.Je neskutečné že je nám už 11.Čas tak letí...

"Oh tady." řekne a ukáže nám displej mobilu.

"Wow!Ta je sladká!" začne se rozplývat Hikaru.Zen si odfrkne."Já se nepotřebuji dívat.Už z toho mě to dráždí v nose." Typický Zen.

"Též si myslím.Na to že má 7,je moc roztomilá,že Meru?" zeptá se Teddy a usměje se."Máš pravdu." souhlasím.Náhle se Mona ale zeptá."Lidi,nevíte kolik vlastně je?"

Vytáhnu mobil."17:45 " řeknu.Mona se poleká."A jejda!Musím být doma v 6.Mamča mě jinak zítra nepustí." a začne si brát věci.Já ji chytím za ruku."Počkej doprovodíme tě.Stejně musím taky dom a navíc Teddy bude mít výuku,jak si říkal,ne?Tak pojďme!" řeknu a ona se usměje."Děkuju,Meru.Jsi tak hodná a starostlivá."Já se taky usměju.Spolu s ostatními si vezmeme věci a sejdeme dolů do města...

"Je neuvěřitelný,jak moc jste si blízcí s Monou,Teddy." řekne Hikaru a Teddy se podívá."Co tím myslíš?" Hikaru se ušklíbne a dá si ruce v bok."Ty víš moc dobře,jak to myslím!" řekne Zen pokýve."Kdybych vás neznal,myslel bych si,že spolu chodíte."

Teddy a Mona při těch slovech se začnou červenat."Tak-tak to není!Jsme jen kamarádi jak vy s Meru!" řekne Mona a Teddy přikývne."Jo!Neměj špatné představy o nás." Hikaru se ale náhle zastaví a vytáhne před Teddyho obličej záhadným způsobem jeho mobil s fotkou jeho a Teddyho na pozadí.

"K-kde si to vzal!Vždyť jsem ho měl v batohu!Naval ho!" začne se vztekat Teddy a vrhne se po Hikarovi.Má smůlu.Je nejmenší z celé party,takže dosáhnout nad hlavu vysokého Hikara je pro něj nemožné."Dám ti ho,až se přiznáš!Nedovolím totiž,aby mi někdo Monu sebral!Zvlášť takové mimino jako ty!" řekne naštvaňe a začne se s Teddym přetahovat."No a co?!Máš přeci Meru!" handrkuje Teddy a Zen se též přidá do rvačky."Tak to nemá!Meru je moje a až budem starší,tak se vezmeme!" řekne a přitáhne mě k sobě.Náhle poté mě odstrčí Hikaru a začne po něm štěkat:"Ani náhodou!Meru není tvoje ani náhodou.K takovému nafoukanci Meru nepřipustím.Vem si třeba tvůj odraz v zrcadle!" To Zena tak rozčílí,že dá pěstí Hikarovi do obličeje."Strč si někam ty svoje blbé vtipy,brejloune!" "Cože,ty?!Se chceš rvát,co?"

A všichni se po těch slovech rvát. "Nechte toho!Kluci prosím!" snažím se je uklidnit.Mona se přidá."Ano,nemusíte to řešit rvačkou!Tím nic nevyřešíte!" Ano,naše slova jim byla somozřejmě ukradená.Jak se ale rvali,Teddymu uletěla hvězda z batohu a přistála uprostřed silnice.

Jakmile ji Mona zahlédla,řekla:"Meru,zkus je uklidnit.Já jdu pro tu hvězdu." "Dobře." odpovím a snažím se je uklidnit."Klid,kluci!Jděte od sebe..nevidíte,jak mě a Monu to zraňu...je?!" zarazím se,když vzhlédnu k cestě.

Vše okolo se zpomalilo.

Zírám před sebe.

Vidím Monu sklánějící se na cestě s hvězdou v dlani a úsměvem na tváři a jak se za ní řítí kamion.

Je od ní pár metru.

Jde slyšet zatroubení,ale ona se jen usmívá na mě a svíra v ruce hvězdu.

Kamion dál netroubí,protože to nemá smysl.

Nehodě nejde zabránit.

Chci na ní zakřičet,ale hlas v mém hrdle dočista zmizel..

..A než se otočí tak..tak..

Je pozdě...

Pokračování příště...

Tak snad se líbilo.Upřímně tato kapitola je sice tak "trochu" smutná,ale slibuji že ty další budou o něco veselejší.Určitě dejte like a napište jak se vám to líbilo.Klidně víc než tzv. "Super a konec."

Toď vše a naviděnou!