HryProDivky.cz
Anime povídky atd.
Mayu a Ai - 10
Ten moment mě vyděsil.Moje tělo leželo na zemi spolu s Ai a už ani jedna z nás nevydechla.Takže tohle celé je ten moment,kdy člověk umře a vidí svoji idealizovanou realitu?
Vidí ji jen proto,že v realitě umřel? Nikdo mě neviděl a neslyšel,jak jsem začala polykat slzy.Moje tělo bylo mrtvé a já teď byla něco jako duše,kterou nikdo nevidí,nevnímá,necítí. Prostě jako bych už nebyla...
"Modleme se za zesnulé studentky Mayu Tomoyo a Ai Misako,které byly odvedeny na poslední cestu dnes při autonehodě.." mluvil na pozůstalé mnich,který předčítal z knihy svatá slova.Uteklo teprve pár hodin od autonehody a už se svolali pozůstalí na náš pohřeb.
Byli tam i moji rodiče.Matka brečela a naříkala,zatímco ji táta uklidňoval.Ale i on plakal.Byli zde i rodiče Ai.Aspoň jsem si to myslela,protože žena se nezmohla nic jiného říkat než:"Ai." Kromě našich rodičů zde byli i pár ostatní učitelů a známých.Kromě breku zde bylo velké ticho. Jen stromy šustily.
Chtěla jsem matku obejmut,ale moje ruka prošla jejím tělem.Byla jsem nic.Pak se však obě rakve s našimy těly spustily do čerstvéch hrobů a brečeli už skoro všichni.Dokonce i já brečela.Mnich dopověděl motlitbu a poté i s ostatními odcházel pryč ze hřbitova..já však zůstala a dívala se na dva hroby,které tam měli vyryto:
"Zde leží Mayu Tomoyo a Ai Misaki,oběti autonehody." Jak strašné..tak tohle je realita?To, že umřeme? Nezmohla jsem se na nic,než na pláč."Já nechtěl,aby si to viděla,Mayu." ozval se najednou hlas králíka,který náhle stál vedle mě.Otřu si krajem rukávu slzy."To chápu.Co ale mám teď udělat?" zeptám se a náhle se z nebe něco objeví velice jasného.Byly to skleněné schody vedoucí na oblohu..
"Mayu,snila si moc dloho.Teď je však čas opustit tento svět..navždy Mayu." řekl králík a spoječně s ním jsem začala stoupat po schodech.Šli jsme dlouho,tak dlouho,že kolem nás byl už jen vesmír a hvězdy. Najednou se před námi objevilo světlo."Tohle jsou dveře,které hledáš." lákal mě králík a já pomalu přistupovala k světlu.
"Tak tohle je konec..Už sem nepatřím,patřím tam.Nemám jinou možnost." pomyslím si když v tom najednou..
"Hloupá Mayu!To chceš takhle promarnit svůj život?" zavolá na mě Ai,která mě chytne za ruce a shodila mě ze schodů."Vždyť máš tolik možností k životu!Copak si nezpomínáš kolik lidí si udělala šťastnými?" křičela na mě při pádu..Měla pravdu.Vzpoměla jsem si na Saige,Veona,Kiki,Zayn,Mike,Ren a Nobua.Ti všichni mi něco dali..důvod k životu.A hlavně Ai,která mě vždy povzbuzovala.Vlasně bez ní bych asi nikdy tohle nezažila.
"Proto.."pokračovala Ai,"Proto chci být s tebou.." řekla a když jsme dopadaly na zem obejmula mě se slzami v očích..Já ji taky obejmula a pak najednou,když už jsme dopadaly se objevila díra a my jí propadly..
"Whoa!Zase jsme na dalším dobrodružství!Vypadá to na pěkné místo pro dělání dobrých skutků." řekla po pádu Ai a zvedla se ze země."Oh jinak se omlouvám za to,že jsem tě nechala v tom labyrintu.Bylo těžké tě pak najít.."Víc toho neřekla,protože jsem ji obejmula kolem ramen."Děkuji..děkuji za vše." Ai,překvapená mojím jednáním,se usmála."Není zač,nejlepší kamarádko!Tak půjdem to tady poohlédnut?" Přikývnu a chytím se jí za ruku.A tak jsme vyrazily na další dobrodružství..
Život je vlastně nekonečné dobrodružství.Jak jednou začne,bude trvat celou věčnost něž skončí,ale i když skončí,druhé začne.To je krása reality..
Konec
(Tohle je konec 1.série.Snad se líbila,protože přemýšlím o 2.sérii této povídky +2 bonus díly.Jinak děkuji že jste si tohle četli. )
