♥ Můj blog ♥

Až do posledních sil: 3.díl - v zajetí

Probrala jsem se někde....nevím kde. Po otevření očí jsem si všimla že tahle místnost nemá na zdech žádná okna ani dveře. Mohla jsem hledat jak jsem chtěla nic jsem neviděla. Napřed jsem si myslela že je to iluze, sen či noční můra nic moc jsem si nepamatovala. Měla jsem strašné okno. Okno mám od výstřelu to co se stalo po něm jsem si nemohla vybavit. Podívala jsem se po podlaze a všimla jsem si dveří, teda myslím si že to byly dveře... Doplazila jsem se k nim a snažila se je zvednout ale nešlo to..jakoby je něco drželo.

Postavil jsem se na své bolavé nohy, pohlédla vzhůru a všimla si že v místnosti je jedna malá zářivka. Stoupla jsem si pod ni a podívala se na sebe byla jsem samá jizva a šrám. Snažila jsem se přít na to co mě tak usilovně bolí, mé šrámy to být nemohly, tohle bylo něco jiného, škrábla nebo podrápaná jsem byla snad tisíckrát tahle bolest byla jiná, usilovnější a pronikavější. Chytla jsem si za krk a bolest ještě stoupla něco jsem měla na krku. Kdybych na to mohla chytnout snažila bych se zjistit co to je, přijít tomu na kloub. Bolest byla však už tak silná že jsem se radši poplazila ke zdi a sedla na zem. Zavřela oči, nechtěla jsem vidět, měla jsem totiž strašný strach ne však o mě ale o rodinu, svou mámu a tátu, o Toma a o všechny na kterých mi kdy záleželo.

♥♥♥

,,Stávej!!" kdosi do mě kopl a tím mě i surově probudil. Otevřela jsem oči a viděla jsem toho muže, muže co chtěl zabít mou matku, okrást mou rodinu. Pomohl mi stoupnout a řekl:,,Jsi možná statečná ale jestli dáš tohle..". Odtrhla jsem se od něj a zakřičela jsem na něj:,,Co?! jak jsem řekla, zabijte mě služku ani nic jiného vám dělat nebudu!" A škaredě jsem se na něj zamračila, mu jakoby to ale bylo jedno protože se usmál. Normálně jsem měla ráda když se lidé usmívají, jsou veselí a plní života ale v tuhle chvíli se mi to vůbec ne líbilo, jeho smích.. zněl jako bolestivé skučení psa když mu stoupnete na ocas.No.. vlastně i to zní líp...

Vzal mě do náručí a nesl mě dolů ze schodů, na konci schodů mě pustil a já spadla na zem. I když to hrozně bolelo protože jsem si narazila páteř tak jsem nic neříkala ani neskučela bolestí. Musela jsem být silná. Počkal až jsem vstala a řekl: ,, Pojď za mnou! a nevyváděj, čím budeš poslušnější tím se budeš mít líp!" úplně jsem hleděla, nečekala jsem že mírotvůrce může být tak dá se říct hodný. Šla jsem tedy za ním a při chůzi jsem potichu řekla: ,,Proč se ke mě tak chováte?!, jsem přece otrok" Pohlédl na mě a odpověděl: ,,Snažím se ti pomoct, když jsem o tom jak si se mi postavila pověděl šéfovy, řekl že tě chce vidět osobně a ne že se ti ještě něco stane, žen s takovou odvahou je málo, to jsem ještě nevyděl, postavila jsi se šesti mužům, pořádně ozbrojeným a to  jen s jednou katanou a úplně sama..." Zbytek cesty jsem byla potichu, přece jenom nejsem zde na dovolené a ani ze své vůle. Najednou otevřel jedny dveře a řekl:,, Máš tam vodu a něco na oblečení, umyj se, obleč se a trochu se i uprat za hodinu tě odvedou k Vůdci!" Strčil mě dovnitř a zabouchl za mnou dveře. Zase jsem byla sama. Podívala jsem se na starou kovovou postel ležely na ní kusy oblečení s maskáčovou barvou. Zvedla jsem je a pochopila jsem že tohle je mé oblečení. Ještě než jsem  se ale začala oblékat zvedla jsem své oči k zrcadlu co vyselo na stěně. Bylo sice špinavé ale bylo to zrcadlo vydala jsem se k němu a podívala se na svůj krk. Všimla jsem si že ta bolest vycházela z vypáleného místa. Někdo mě ocejchoval, pomyslela jsem si a zamyslela jsem se nad znakem který jsem tam měla. Nikdy jsem nic podobného neviděla, jen vím že vy to připomínalo T. přes které je prostrčené písmeno V. Nikdy jsem o tom neslyšela, nebo spíš jsem si to myslela.

Doufám že se vám to líbí..... snažím se..:D 

Ada228

0

Příběhy a povídky

Autor: ada228   |   Publikováno: 10.07.2016   |   Zobrazeno: 560x