ThatBlog

Moje nervové zhroucení aneb první známky deprese

Hi... Ne, teď nemám náladu. Takže asi začnem.

Říkejme mu opět Šmitec, jelikož to je ta samá osoba. No, udály se mezi námi hotové řecko-perské války. (což znamená spousta sporů a nakonec dohoda -_-)

Byla jsem ještě naštvaná, jelikož jsme ještě ten den hodně psali a Šmitec vám náladu nezlepší. Nakonec si vynutil to, že ke mě půjde na návštěvu, ačkoliv jsem se to snažila co nejslušněji odmítnout. Když už jsme byli u mě, zachovala jsem se zkrátka špatně vlivem vzteku. Takže tak, a návštěva skončila po pár minutách nadávkami na mou ososbu a mým soukromým zhroucením. (nikdy ne před lidma, což je důvod, proč si každý myslí, že jsem v pohodě.) Abyste pochopili: já neútočím, ve většině případů se ''jen'' bráním, a na začátku dokonce neříkám nic. Taky však nechci naznačit, že Šmitec je ten nejhorší člověk na planetě, jelikož každý občas udělá chybu. No, zkrátka mi bylo blbě, a jelikož jsem to já, tak se to mělo zhoršit. Další den o poslední hodině celou přestávku hučil do jiné holky = JJNZPSZUN = (JejížJménoNebuduZmiňovatProtožeSeZdeUžNeobjeví) jak jsem hrozná, jak mnou jeho máma opovrhuje, atd., atd., (-_-) Takže tak. Rodiče to ze mě jednoho dne vypáčili, protože tušili, že je něco špatně. Táta mu zavolal, zjistil, co se obecně stalo. Zároveň mu však Šmitec navykládal jiné lži, jako že si myslel, že už je to v pohodě (ačkoli se o tom ani slůvkem nezmínil -_-) a jestli bych mu nepřinesla sešity. Přitom si pro ně mohl zajít sám. Táta to samo sebou nedovolil.

Pak na chvilku utichl, ale bylo to ''jen'' ticho před bouří. Protože když jsme ve třídě měli na návštěvě školního psychologa, začal. Nejdřív jen náznaky, takové otrávené pohledy, atd. Pak mě dopálil tím, že řekl, že ten, kdo nadává neví, jaké to je pro toho druhého. (Jeho šikanovali, nejspíš na to hodně rychle zapomněl) Pak za mnou celou přestávku lezl s dalšími urážkami, jenž nebudu specifikovat. Jo, a pak mě ještě pomlouval, zase. Já se div nerozbrečela (což mě nejvíc štve, furt musím brečet.). Když jsem se rodičům svěřila se svým trápením, které mě rozkládalo. (Což je pravda, uvažovala jsem o sebevraždě) Táta byl zas naštvanej, brácha vystreslej, já v depresích, a mamka od všeho trochu. Táta chtěl zavolat jeho mámě, protože věděl, že on by mu to už nevzal. Nevzala. Taky. Pak najednou přišel, pro sešity. Musela jsem jít taky, bohužel jsem byla napnutá k prasknutí, a poprvé jsem se stresem a strachem třásla. Navíc jsem se na něj nepodívala a nepromluvila. Rodiče mu to při té příležitosti vysvětlili, rozumě. Dostal sešity, a přijde mi, že pěkně splaskl. Jenže si nejspíš nyní myslí, že to bude jako dřív, jenže nebude, na tohle snad nezapomenu. Navíc to odstartovala jen jedna kravina. Teď mi zas napsal pár nesmyslných esemesek, a já jsem sice uvolněnější, ale zdeptaná. Navíc mi přijde, že by bylo lepší, aby mi dal pěstí, než aby dělal to, co udělal.

Takže, tohle jsem potřebovala udělat. Trochu se mi ulevilo, řekněte, co si o tom myslíte, atd. A... ahoj.

+1

O mně

Autor: ThatGirl2006   |   Publikováno: 17.04.2018   |   Zobrazeno: 604x