Veronis, život italské vlkodlačice..21. kapitola

«Nejnovější články | Příběhy, články, recenze

Vytvořit blog | Nápověda

Nastal velký den, na který se půl napůl Veronis docela těšila a docela taky ne. Byla docela nervózní, protože nevěděla jak se má před tou ''smetánkou'' chovat. Přesto že věděla, že se pilně učila a že dostala i pár pochval. Bála se aby neudělala nějaký incident, ale zároveň se nepoznávala. Zhruba před týdnem by udělala před šlechtou takových incidentů, že by to ani jeden nespočítal. Už od rána měla sevřený žaludek, vůbec nic za celý den nesnědla. To ovšem přišlo vizážistům vhod, protože se podle nich lépe dostane do šatů a do korzetu, když nebude nic jíst. Veronis si ani neuvědomovala, že má hlad. Franceska se chtěla pokusit jí nějak rozptýlit, ale neměla k tomu možnost hned ze dvou důvodů....Veronis chtěla být sama ve svém pokoji a taky to sloužící a královna nedovolovali, protože byl blázinec kvůli přípravám a Franceska měla taky trávit den ve svém pokoji. Nesměla ani ven, natož aby si venku hrála. Musela podle nich být v pořádku. U Veronis to právě že šlo snadno...nebyla ani na snídani, ani na obědě. Vlastně královna ani neviděla, jak Veronis dneska vypadá. Nikoho k sobě nepouštěla, nemohla ani usnout ani dospat. Byla hodně unavená a bála se, že dnešní večer prostě nezvládne, poprvé v životě si nevěřila. Co se týče venkovských zvyků, věří si hodně, ale tohle byla velká změna v jejím životě, proto není divu že si nevěří.

Ples měl začít od sedmi hodin večer a k Veronis vizážisti přicházeli už od čtyř hodin odpoledne. Museli ji umýt (včetně vlasů...a jelikož je měla až po pas, schly docela dlouho, ale tady stačilo, aby je měla lehce vlhké, stáhli jí je do drdolu a ona už jenom čekala na paruku). Pak jí dělali nějaké zkrášlovací procedury, protože z toho jak nespala měla kruhy pod očima. Tyto procedury zabrali asi tak hodinu. Pak oblékali Veronis do spodniček a do bílých punčoch. Veronis se držela sloupu u postele, protože jí stahovali korzet. Ani moc neztrácela dech, to byla výhoda jejího štíhlého pasu. Nazuli jí vínově červené střevíce, navlíkali jí kosticovou krinolínu, připadala si od pasu dolů jako v kleci. Pak jí přes hlavu přetahovali vínově červené sametové šaty s květinovou spodní vrstvou. Uvázali pevně šněrování. Dali jí kolem krku malý perlový náhrdelník a k němu patřící náušnice. Napudrovali jí obličej, namalovali rty, zvýraznili oči. Obličej jí pudrovali tak moc, že byl až skoro bílý, ale Veronis je včas zarazila, že ho mít bílý nechce, tak trochu ubrali. Pak přišlo na řadu to hlavní - paruka. Měřila asi třicet centimetrů, byla bíle napudrovaná s různými perlovými ozdobami a s rudým brkem. Ztěžkla jí hlava. Když se otočila a podívala se do zrcadla, spadla jí čelist. Vizážisti odešli i se svými zkrášlovadly a Veronis už měla pro sebe jenom čtvrt hodiny.

Hosté už se sjížděli, vypadali všichni vesměs stejně...všichni měli paruky. Akorát, co se týkalo šatů a doplňků, Veronis připadalo, že ty dámy soutěžily v tom, která z nich je nejhezčí. Co by taky od takových snobů mohla čekat. Koukala z otevřeného okna, tma se už blížila. V tu chvíli jí někdo zaklepal na dveře, Veronis rychle zpozorněla.

,,A - ano?'' vykoktala a trochu se upravila.

,,Signoro, už je čas.'' vešla do dveří jedna ze služebných. Veronis na to jenom pokývla. Naposledy se na sebe podívala do zrcadla, zhluboka se nadechla a vyšla z pokoje.

Šla po schodech, mířila do sálu. Bylo tam plno lidí. Kolem stěn bylo pár stolů s jídlem, křesla s pohovkou a stolkem, u něhož sedělo několik šlechtičen. Veronis stála uprostřed sálu, podlaha se nádherně čistě leskla. Nad její hlavou visel nádherný křišťálový lustr, Veronis se modlila, aby jí při tanci nespadl na hlavu. Když se otočila ke šlechtičnám, koukaly na ní a něco si navzájem šuškaly. Veronis by ráda věděla, jestli to znamená jako pomluva a nebo jí tajně obdivují.

Pak se někdo dotkl Veronisina ramene. Když se otočila, koukala do tváře mladíkovi s bílou parukou a královsky modrým oblekem, usmíval se na ní. Ale Veronis se tvářila opačně. Zatímco on nepoznal nic, ona ho poznala velmi zřetelně...byl to Federico. Veronis nevěřila, že by jí poznal a nebo že by se na ní dokonce usmíval. Místo toho, aby se s ním dala do řeči, nenávistně se na něj podívala, chytla se sukně u šatů a mířila pryč ze sálu. Federico se hrozně divil ale i když nechtěl, tak začal něco tušit.

Když Veronis vyšla ze sálu, spatřila na jednom rohu ženu s gigantickou parukou, černými šaty v černých rukavičkách, tmavě rudými rty a hodně napudrovaným obličejem, šperky se na ní moc vyjímaly...měla jen tak lehký perlový náhrdelník. Vypadala docela tajemně. Obě se na sebe dívaly, ten pohled se Veronis odněkud vybavoval, ale v tu chvíli si zrovna nemohla vzpomenout.

Rozhlížela se kolem sebe, nesnášela to tam, nejradši by utekla. Pak ji zase pro změnu někdo zezadu zatahal za sukni. Když se otočila, viděla za sebou Fancesku v bílých šatičkách a malé bílé paruce, byla lehce nalíčená jako Veronis. To byla jediná chvíle, kdy se Veronis usmála. Chtěla si sednout do dřepu, aby se krásně Francesce podívala do očí, ale v těch šatech to jaksi taksi nešlo. Veronis se akorát zmohla na to, aby Francesku chytla za ruku. Odvedla jí do sálu, kde pořád stál Federico, ten ji už nejspíš poznal. Když Franceska běžela přes sál, ujali se jí dva o rok starší sourozenci, než byla ona. Společně s ní pobíhali po sále mezi šlechtou a chodbami kolem sálu. Veronis se jenom usmívala, byla šťastná, že si Franceska možná našla přátelé. Když se pak podívala na Federica, trošku se mračil. Veronis jenom hrdě zvedla hlavu, elegantně (tak jak se to naučila) se otočila a procházela se mezi šlechtou. U schodů spatřila královnu s nejstarším z ministrů. Ostatní se na ní znechuceně dívali. Veronis se modlila, aby vše proběhlo v klidu.

E. J.

Pokračování...22. kapitola