moonchild

Můj odchod a návrat & První školní den

Ahoj!

V tomto článku se pokusím tak nějak shrnout podivné věci, které se v poslední dobou děly a podělím se s vámi o zážitky z prvního školního dne, který jsem si nadmíru užila.

Začnu tím, co vás asi zajímá nejvíc a nejspíš to je i důvod, proč jste tento článek rozklikli. Ti pozornější z vás si mohli všimnout, že jsem před pár dny smazala všechny články, přejmenovala jsem blog na "nothing found", to samé jsem dala na profil a do Síně jsem napsala, že si dávám pauzu a možná už se nevrátím. Taky jsem odešla z HPD Časopisu, kde jsem psala rubriku Beauty. Možná jste si toho vůbec nevšimli a i kdyby ano, asi nechápete, proč se to stalo.

V posledních prázdninových dnech na mě spadla špatná nálada, pocity bezcennosti a osamocenosti a měla jsem chuť se vším seknout a tak jsem s tím sekla (to se netýká jen HPD, smazala jsem i blog a příběhy na Wattpadu jsou neveřejné). Bylo to nejspíš způsobeno tím, že přes prázdniny byl můj kontakt s přáteli minimální, a proto jsem se cítila nepotřebná. Necháejte to špatně, moji kamarádi se na mě nevykašlali. Všichni byli pryč nebo nemocní a klidně jsem jim mohla napsat nebo zavolat, ale prostě jsem se bála odmítnutí (což mi teď připadá směšné, ale v tu chvíli mi fakt do smíchu nebylo). Ještě včera jsem ležela v posteli a nemohla usnout kvůli představám, jak sedím sama na konci třídy a nikoho nezájímám. Fakt jsem se dnešního dne bála. Ale dopadlo to asi milionkrát líp, nechte mě to vyprávět.

Když jsme s kamarádkami V a E (nebudu uvádět ničí jména) přišli ke škole. První překvapení byla opravená omítka a druhé (to lepší) překvapení jsme viděli za okny - šatní skříňky. Předtím tam totiž byly jen takové ty "klece" a skříňky nám slibovali tak dlouho, že už jsme přestali věřit v to, že se jich dožijeme. Ale dožili jsme se. :D Ve třídě jsem se pak přivítala s dalšíma holkama, takže naše veselá squad byla kompletní. Odseděli jsme si dvě hodinky, které jsme stejně jenom kecaly o novinkách z prázdnin. Pak jsme proběhly celé nové šatny, rekonstruované třídy a omrkly jsme nový altán. Pak jsme v šatnách čekaly na oběd a smíchy jsme se válely po zemi. Po obědě jsme si koupily čokoládu (a snědly jsme ji tak za půl minuty :D). Pak jsme s V ještě chvíli chodily po obchodech, až jsme skončily v Tetě s horkou čokoládou v ruce.

A pointa? Dokonce dvě.

Zaprvé bych vám chtěla říct, že i když na vás lehne ta nejhorší nálada a myslíte si, že už budete navždycky nešťastní a nevidíte žádnou budoucnost, zkuste si vzpomenout na něco pozitivního. Vím, že když vidíte svět černě, tak je to obtížné, ale zkuste si vybavit alespoň něco z minulosti. Když ani to nedokážete, tak doufejte. Doufejte v happyend, protože naděje umírá poslední a pokud to neskončilo dobře, tak to ještě není konec.

Zadruhé vám slavnostně-neslavnostně oznamuji, že opět začínám blogovat na HPD. Důvod je snad nad slunce jasný z mých předchozích řádků.

A nakonec bych se chtěla moc omluvit novinářkám za můj náhlý odchod z časopisu bez nějakého velkého objasnění. Opravdu se omlouvám, bylo to nezodpovědné, ale ačkoli se to může zdát jako výmluva, v té chvíli mi nic jiného nezbývalo. A nelituju toho, upřímně mě to až tolik nebavilo. Ale za tu zkušenost jsem i tak moc vděčná, spolupracovat s vámi byla radost.

To už bude pro tento článek víc než dost. Uvidíme se někdy příště u dalšího článku!

XOXO

+10

O mně

Autor: Belania333   |   Publikováno: 04.09.2017   |   Zobrazeno: 674x