HryProDivky.cz
Mé blogy
Ledový kůň-příběh-kapitola3
Ledový kůň-Christine Frasseto (kapitola3)
„Jsi vzhůru? Konečně?“
Slyším, jak mě volá tichý hlas. Cítím, jak mě někdo hladí na ruce a srdce mi bije jako o závod. Je to Salonqa, moje láska, dívka, do které jsem už dlouho zamilovaný, ale nikdy jsem jí nedokázal přiznat své city. Asi budu dál předstírat, že spím!
Přes břicho mi přejíždí prsty, pak mě polechtají, až otevřu oči a začnu se smát. Můj smích přechází do vzdechnutí:
„Au!“
„Promiň, to jsem nechtěla!“ omlouvá se Salonqa. „Zapomněla jsem, že jsi polámaný!“
Mlhavě si vzpomínám na to, jak jsem se propadl a jak mě zachránili. Jsem v nemocnici? Ne, poznávám kulaté stěny a dřevěné, plstí potažené mříže naší jurty, závěsy s barevnými geometrickými tvary a vůni Horhogu se zeleninou a jehněčím bublajícího na ohni. Břicho mi kručí hladem!
„Není to tak hrozné. Mohlo to být horší,“ řekl jsem, zvedl jsem ruce a vidím, že jsou ovázané.
„Hmm... Doktor říkal, že jsi z toho vyšel dobře. Jen pár zlomených žeber. Bohužel, kvůli omrzlinám už nebudeš moct používat ruce na psaní na klávesnici...ani nohy!“
Salonqa vytáhne z batohu zrcadlo a posouvá ho nad mým tělem jako skener. Dívám se, jak vážně jsem se zranil. Obvazy kolem těla kvůli zlomeným žebrům, nohy a ruce zabalené jako dítě v zavinovačce. A můj obličej...směska černých, fialových a žlutých modřin. Nevypadám hezky. Změním téma:
„A co můj bratr? Co Altaïr?“
„Jsou v pořádku a nemohou se dočkat, až tě uvidí. A protože musíš ležet, ty lenochu, tak jsem ti přinesla dárek!“
Salonqa mi něco opatrně pokládá na břicho. Je to můj notebook, který jsem nechal na univerzitě! Nic by mě nepotěšilo víc. Ale jak budu psát?
„Tví spolužáci udělali malé vylepšení!“ oznamuje Salonqa vesele. „Hlasové ovládání. Připomíná ti to něco? No tak, zkus to!“
Byl jsem o to víc ochotný to vyzkoušet, protože jsem už dříve upravil software pro rozpoznávání řeči do Mongolštiny a vytvořil jsem cvičení pro děti kočovníků ze stepí a vysokých hor, které jim pomáhá učit se číst a psát. Naše vláda vynakládá obrovské úsilí na rozšiřování kabelového internetu na venkově, takže kočovníkům stačí jen zapojit počítač a přihlásit se na jedno z několika relé rozmístěných po celé zemi a mohou pracovat a vzdělávat se. Jsem velmi vděčný za to, že mohu používat bezplatné dálkové kurzy MIT a tak jsem chtěl pomoct dětem ve vlastní zemi používat tento model. Je to trochu, možná dokonce hodně kvůli... Totiž díky Salonce, dceři dukhanského pastýře sobů z drsné severní Tajgy, která teď díky silné vůli studuje na vysoké škole. Její vášeň pro učení je tak nakažlivá, je tak...
„No tak, nedíváš se přece na sochu! Už to vyzkoušej!“
Poslechnu ji a pod modřinami se začervenám.
„Zapni to.“
Počítač okamžitě poslechne a na obrazovce se objeví panoramatický obraz učebny na univerzitě v Ulánbátaru. Mí spolužáci vesele pokřikují, pak je ale utiší můj učitel, profesor Temudjin, který se objeví na obrazovce a říká:
„Jsme rádi, že jsi v pořádku,“ a pokyvuje hlavou. „Tohle,“ říká a ukazuje přitom na kameru na stěně učebny, „znamená, že nepřijdeš o žádné přednášky. Vítej zpátky. Ehm, tak budeme pokračovat,“ zakončí svůj hovor a zmizí z obrazovky.
Ach, ta slavná mongolská diskrétnost! Stejně jsem poznal, jak je můj učitel šťastný. Přijal mě jako svého asistenta, což mi umožnilo financovat studium bez zátěže pro mé rodiče. Nikdy mě nepřestal povzbuzovat. Dlužím mu všechno! Salonqa říká, že protože nemá žádné děti, tak se rozhodl věnovat se studentům a podporovat je i po ukončení studia. A tak má nakonec velmi početnou rodinu, která je mu věrná a vděčná.
Na horním okraji obrazovky bliká ikona „info“. Naprogramoval jsem výrazy pro vyhledávání tak, aby filtrovaly nekonečný tok zpráv z celého světa. Pomocí hlasového příkazu otevřu zprávy a na obrazovce se začnou pohybovat živé přenosy.
„Poslední zprávy. Paleoantropologyové a přírodopisci jásají po neuvěřitelném nálezu. Poté, co se mladík propadl do propasti v pohoří Altaj v Mongolsku, bylo v ledu nalezeno zamrzlé tělo koně, který podle vědců patří do pravděpodobně dávno vyhynulého plemene. Tělo koně se zdá být velmi zachovalé. Vědci z Ulánbátarské Akademie věd spolu se speleology vytvořili v místě nálezu dočasnou pozorovací laboratoř. Podle prvních vědeckých odhadů tento kůň žil pravděpodobně před dvěma až dvěma a půl tisíci let. V horských oblastech pokračuje hledání potenciálního jezdce...“
„Hele! To je Jargal!“ vykřikne náhle Salonqa a ukazuje na pohledného mladého muže mezi vědci. Je pořád hezčí a hezčí...“
Když zaslechnu jméno jejího bývalého přítele, skoro zaskřípu zuby. Nenávidím ho, toho Don Juana. Jasně, nakonec ho opustila, protože jí byl tak notoricky nevěrný, ale i tak si dost vytrpěla. A obávám se, že k němu nejspíš pořád něco cítí... Ve vzteku se natáhnu k notebooku a chci ty zprávy zavřít, ale se všemi těmi obvazy jsem dost nemotorný a tak shodím celý notebook.
„Klid prosím tě!“ směje se Salonqa a vrátí notebook zpět na moje břicho. „Příště zkus místo neohrabaných prstů použít hlas. No, já jdu zpátky do školy. Brzy zas přijdu,“ řekne nakonec a na tvář mi dá polibek něžný jako motýl. Mé srdce se vznáší jako orel a bije křídly uvnitř klece, kterou je můj hrudník. Doufám, že ten rámus neslyší. Až ji příště uvidím, tak jí určitě vyznám lásku! Za postelí zaslechnu tichý smích a nadskočím leknutím. Přištrachá se moje babička, která mi nese šálek čaje se slaným mlékem. Celou tu dobu seděla v jurtě za mnou! Její úsměv je plný vrásek, které jako by vyjadřovaly tu spoustu šťastných vzpomínek, které má. Musím pít velmi pomalu, úplně jako když jsem byl malý kluk. A jsem vděčný za to, že mongolská diskrétnost je tak legendární, jelikož nebudu muset reagovat na škádlivý záblesk, který vidím v jejích očích...
