HryProDivky.cz
Mé blogy
Ledový kůň-příběh-kapitola6
Ledový kůň-Christine Frasseto (kapitola6)
V kapse mi vibruje telefon. Položím na zem kbelíky vody z řeky, které mi visí na loktech, abych se k němu snadněji dostal. Co dělám venku uprostřed noci zabalený v dece, ztracený ve vlastní bolesti?
Nemohl jsem spát, tak jsem vstal před svítáním a šel pro vodu, aby si rodina měla z čeho udělat ranní čaj a měla tak příjemný začátek den. Potom pojedu do Ulánbátaru. Myslím, že moje místo je spíš tam než tady ve stepích, přestože k tomuto místu budu mít vždy silné pouto. Doufal jsem, že si budu moct promluvit s otcem, ale ten už odešel zkontrolovat klisny, které budou brzy rodit. Nevím, co mám udělat, aby mě uznával, nebo aby na mě byl dokonce hrdý. Od té doby, co jsem začal studovat na univerzitě, jsem v jeho očích k ničemu, protože nejdu v jeho šlépějích. Dost. Přestanu lpět na hořkých myšlenkách a zvednu telefon. Určitě to bude můj bratr Gambat, bude si dělat starosti, kde jsem. Kdy už se za mě konečně přestane cítit odpovědný?
„Už jdu,“ řekl jsem stroze.
Na druhém konci se ale neozval Gambat. Je to někdo, koho neznám. Jeho hlas je sebejistý, trochu chraplavý a má silný anglosaský přízvuk.
„Pane Battushigu, tady John Fitzgerald Hannibal ze společnosti Hannibal Corp. Pozorně sleduji průběh vaší práce na univerzitě. Gratuluji vám k přijetí na MIT...“
Telefon mi málem vypadnul z ruky. Americká společnost Hannibal Corp., která vydělala jmění díky průkopnické práci v oblasti vědeckých inovací, je hlavním sponzorem ulánbátarské Akademie věd a Mongolské národní univerzity. Téměř všechno naše vědecké a počítačové vybavení bylo financováno prostřednictvím štědrých darů od této společnosti, která takto pomáhá studentům z mnoha znevýhodněných zemí. Nejnadanější studenti mají také někdy možnost získat u společnosti Hannibal Corp. práci. Vím, že se to povedlo několika bývalým studentům z naší univerzity a profesor Temudjin vždy vypráví o studentovi jménem Khubilai, který nyní v této firmě pracuje jako vedoucí oddělení zabezpeční sítí a IT. Nedokážu si ani představit, že bych byl jedním z těch vyvolených! Jsem tak zaskočený, že dokážu jen koktat jako idiot:
„Haha...“
„Pane Battushigu, nebudu chodit kolem horké kaše.“
A je to tady, moje srdce se určitě zastaví. Už se vidím na cestě za slávou a moje radost se mísí s bezejmenným strachem z toho, že nikdy nebudu schopen splnit očekávání pana Hannibala!
„Když jste spadl v pohoří Altaj, nenarazil jste náhodou na válcovitý předmět?“
Aha. S nárazem se vracím zpátky na zem. Takže mu přece jen nejde o můj potenciál být v budoucnu vědce. Chce jenom ten kovový váleček, který jsem použil jako cepín. Ale jak začal můj kabát hořet a vrátil se můj otec, tak jsem na ten tajemný předmět úplně zapomněl.
„Ano, pane,“ vydám ze sebe nakonec. „Chtěl jsem ho dát pracovníkům v dočasné laboratoři.“
„Výborně. Ale ušetřím vám námahu. Za necelou hodinu přistane u vašeho tábora helikoptéra. Ten předmět můžete dát pilotovi. Přeji brzké uzdravení!“
Pak hovor skončil. Ani se nezeptal, kde náš tábor leží. Všechny potřebné údaje už zřejmě prozradila GPS v mém telefonu. Nebo mě možná z oblohy sleduje tajný dron. A to všechno kvůli hloupé kovové trubce. Cítím se tak hloupě, na chvíli jsem si opravdu myslel, že se můžu dotknout hvězd...
Hvězdy! No samozřejmě! Proč mě to nenapadlo dřív? Jako by do mě blesk uhodil, zahazuji kbelíky a jako vítr se řítím k jurtě. Deku házím přes postel a otevírám mou truhlu. Přitom se snažím dělat co nejméně hluku. Matka ten válec určitě dala sem. Ano! Vynesu ho ven z jurty a vyběhnu na skalnatý pahorek, abych si tajemný předmět mohl prohlédnout ve světle hvězd. Než ho předám pilotovi, chci z něj mít suvenýr. Moje ruce jsou pořád dost nemotorné, ale i tak se mi podaří pořídit telefonem fotky ze všech úhlů. Pak vezmu válec do rukou a pomalu ho před sebou otáčím. Myslím, že v té spoustě vyrytých symbolů poznávám hvězdu...
Je to velmi zvláštní hvězda – je pěticípá – přímo uprostřed válečku. A má dokonale symetrické dvojče o půl otáčky dál. Jako kdyby mě ty dva rodové symboly zhypnotizovaly, beru váleček opatrně mezi palec a ukazováček, konečky prstů jsou na hvězdách. Otáčím váleček do vodorovné polohy. Je perfektně vyvážený. A protože uvnitř budu navždy dítětem, začnu rukou pohybovat nahoru a dolů, jako se to dělá při tom známém optickém klamu – gumové kouzelné hůlce. Hůlka tancuje a já se musím usmívat jako dítě. Skoro zapomenu, proč tu sedím na hromadě sněhu.
Najednou mě z hypnotického transu probere teplý dech na zátylku. Překvapeně nadskočím a váleček pevně stisknu, aby mi neupadl. Ten dech bych poznal kdykoli, je to můj Altaïr! Začnu se k němu šťastně otáčet, ale v tu chvíli se moje ruka začne třást, což přitáhne mou pozornost. Altaïr do mě něžně strká hlavou, to je jeho způsob, jak někoho obejmout. Já ho ale jednou rukou odstrčím a soustředím se na ten zvláštní jev, který se právě stal. Jedno z „víček“ na konci válečku se otevře, jako by ho ovládala nějaká síla zevnitř. Roztřesenýma rukama víčko sundám a nahlédnu dovnitř válečku.
Kromě zavíracího mechanismu složeného z drobných ozubených koleček s tenkými kovovými tyčinkami a západkami je uvnitř ještě další válcovitý předmět!
