Mé blogy

Jmenovala se Tormenta-příběh-kapitola8

Jmenovala se Tormenta-Christine Frasseto (kapitola8)
http://www.howrse.cz/     

„Každou chvíli to bude!“ oznamuje Cortès a zavírá za mnou dveře. „Pospěšme si.“

Sotva mu stačím, jsem totiž přecpaný ze všeho toho jídla z místních pulperias, což jsou kavárny a obchody v jednom, kde prodávají všechno, co si jen dokážete představit, hlavně jídlo. Snažil jsem se zajíst úzkost, kterou ve mě vyvolala Battushigova slova. Pořád mám v ruce mastný papírový pytlík. Když si ho Cortès všimne, znechuceně ohrne nos a ukáže směrem do jeho kanceláře.

„Tohle všechno nech tady.“

Poslechnu ho a spěchám k 3D tiskárně, abych mohl sledovat dokončování 3D kopie mého přívěsku.

Je to ohromující. Tisková tryska nanese poslední kousíček materiálu na horní vrstvu a ukončí svůj hypnotický tanec. Pak se pomalu vrátí po mechanickém rameni, které se nakonec složí. Horký předmět se potom ochlazuje pomocí chladicí desky, aby bylo bezpečné s ním manipulovat. Po splnění svého úkolu se deska zasune zpátky a otevře se ochranná stěna. Tisk je hotový. Ten ultrasofistikovaný stroj dokázal vytvořit přesnou kopii mého přívěsku. Vyryté symboly jsou neuvěřitelně precizní, bronzový materiál dokonce vypadá stejně opotřebovaně! 

Při pozorování závěrečné fáze tisku jsem skoro zapomněl na Cortèse. Pinzetou drží koženou šňůrku od přívěsku a podává mi ji. Druhou rukou vkládá kopii do takového kosmetického kufříku. Otevře ho a ukazuje mi balíčky bankovek naskládané uvnitř.

„Je to perfektní kopie. Nikdo nepozná rozdíl. Pořád můžeš odejít s kopií... a s penězi. Univerzita v každém případě během několika dní obdrží 3D kopírku.“

Hlava se mi točí. Jeho nabídka je ďábelsky lákává. Neumím si představit, co bych dělal s takovou hromadou peněz, musí to být celé jmění... Ale v uších mi zní Battushigovo varování, je to jako hlas svědomí, ale z druhého konce světa. Zhluboka se nadechnu a podívám se Cortèsovi do očí. „Nejdřív chci porovnat kvalitu kopie s originálem.“

Cortès si otráveně povzdychne a pak jde pro kouli s mým přívěskem. Otevře ji a pomocí pinzety a lupy ho položí vedle kopie. Rozhodl jsem se přehánět:

„Jestli dědeček zjistí, že jsem prodal rodinné dědictví, budu mít pořádný malér. V pořádku, můžete tu lupu dát pryč, vypadá dost podobně. Ale musím si jen něco zkontrolovat,“ pokračuju a beru oba předměty do ruky.

Potěžkávám je v dlaních, pochoduju po místnosti jako macho a snažím se vypadat jako Rambo. Pak se otočím zpět ke Cortèsovi.

„Dobře, to by šlo. Budu hrát vaši hru.“

Jdu zpátky ke stolu a zády ke Cortèsovi pokládám kopii na stůl a zároveň strkám originál do kapsy u kalhot. Beru kufřík s penězi a už se chystám odejít z místnosti, když tu náhle stojím tváří v tvář automatické pistoli s tlumičem. „To nebylo moc chytré. Nikdo nemůže přelstít pana Hannibala. Jdi pomalu zpátky a vrať ten originál... Nerad bych vymaloval stěny tvým stupidním mozkem. To by byl nepořádek.“

Cítím, jak se mi u kořínků vlasů tvoří kapičky potu. Oči mi kmitají kolem dokola, jako bych byl myš v pasti. Zoufale se snažím najít cestu ven. V tu chvíli si všimnu odlesku kamer pečlivě ukrytých ve stěnách. Neměl jsem žádnou šanci provést svůj trik nepozorovaně. Pak můj stupidní mozek udělá něco šíleného: Vrhnu se doleva a praštím Cortèse do obličeje kufříkem. Zbraň vystřelí a vydá sotva slyšitelný zvuk. Síla nárazu mě donutí pustit kufřík, který odletí na druhou stranu místnosti. Cortès se zapotácí a snaží se na mě zamířit. Nesmím mu dát šanci. Pod návalem adrenalinu se na něj vrhnu a vytrhnu mu pistoli z ruky. Instinktivně uskočím zpátky a zamířím na něj.

„Děláš strašnou chybu,“ říká Cortès ponuře. Jdu pozpátku ke dveřím, projdu na druhou stranu a zabouchnu. Nemají zámek! Popadnu jednu z kancelářských židlí a podepřu s ní kliku. Uvědomím si, že se mi ruce třepou jako blázen, vidím úplně rozmazaně a ve spáncích mi pulzuje krev. Úplně jsem se zbláznil, přišel jsem o rozum! Bez dalšího rozmýšlení utíkám o život poháněn pudem sebezáchovy... Na ulici narazím do skupinky přihlížejících, kteří mě zasypou nadávkami. Ječivý ženský hlas mi trhá uši:

„Má zbraň! Zavolejte policii!“

Běžím. Divím se, že v takové situaci dokážu být tak klidný. Pistoli a telefon hodím do prvního koše, na který narazím. Musím utíkat, schovat se, zmizet z povrchu zemského. Teď je ze mě uprchlík...