Mé blogy

Amira, egyptská princezna-příběh-kapitola9

Amira, egyptská princezna-Christine Frasseto (kapitola9)
http://www.howrse.cz/      

Jako odpověď na moje překvapení z toho, že jsme po cestě do jídelny nepotkali žádné další mnichy, se mi dostalo vysvětlení poučným, téměř pohrdavým tónem.

„Mí bratři se nyní zdržují ve svých celách. Lent je dlouhá cesta askeze a modliteb, která předchází Velikonoce, kdy vítáme a oslavujeme znovuzrození... Během těchto čtyřiceti dní nám půst pomáhá očistit se, odložit naše břemena a pomáhá nám znovu si uvědomit, co je důležité.“

Doufám, že se nebudu cítit provinile, když se před ním budu cpát jídlem! Naštěstí mě nechá samotnou u stolu pod klenutou střechou poněkud strohého klášterního refektáře. Před sebou mám talíř, sklenici a džbán vody. Nacpu do sebe kus chleba, kozí sýr a datle, které mi bratr Zachariáš štědře nabídl. Cítím se tak dobře. A teď bych si nejspíš měla trochu zdřímnout. Ale když přijde zpátky a nese velkou tašku z kozí kůže a hůl, uvědomím si, že spánek bude muset počkat... Čím to je, že neprotestuju? Je to jeho magnetizující pohled, síla autority, která z něj vyzařuje, nebo pocit, že mu něco dlužím za jídlo, které mi dal? Vůbec se mi nechce jít zpátky do jeskyně, kterou jsem objevila, ale mám pocit, že nemám na výběr. Utěšuju se tím, že čím dřív to budu mít za sebou, tím dřív odsud můžu odejít... 

Cesta se mi zdá nekonečná a každou vteřinu se bojím, že zabloudím... Cítím, jak se mi do zad vpaluje tajemný pohled bratra Zachariáše a jen těžko se zbavuju neklidu, který ve mě způsobuje. Myslím, že jsem našla to suché vádí. Odstrčím větve a keře stranou a vstoupím. Ale pak zakopnu, kloužu se dolů po zadku a skončím v malé houštině. Jako zjevení se přede mnou objeví měsíční princezna. Zaplavují mě vlny radosti. Mohla bych tu zůstat a zírat na to krásné stvoření celé hodiny. Pak mě ale hrubě popadne něčí ruka a nutí mě vstát. Klisna sklopí uši a jde výhružně dopředu směrem k mnichovi, jako by mě chtěla chránit. Bratr Zachariáš zvedne svou hůl, praští s ní o větve mezi ním a klisnou a zakřičí: „Jdi pryč! Zmiz odsud!“

Klisna neustupuje a tak se mnich rychle zohne, zvedne kámen a vší silou ho po ní hodí. Klisna zařehtá bolestí a uteče pryč. Šílím vzteky. Vstávám, abych se postavila mnichovi.

„Hej! Nechte ji být, nic vám neudělala! Chcete ji snad ukamenovat jako nějaký barbar?“

Nenávist v jeho očích mi zmrazí krev v žilách. Ale během vteřiny se mu podaří jeho výraz uklidnit a tváří se teď téměř důstojně.

„Tento divoký kůň ničí pole, na kterých tak tvrdě pracujeme. Je mou povinností ho odhánět. Pojď, půjdeme dál.“

Spolknu svůj hněv a pokračuju údolím dál. Dorazili jsme ke vchodu do malované jeskyně. Bratr Zachariáš pokládá svou tašku na zem a vytahuje velikou svítilnu. Než tašku zavře, všimnu si něčeho, co se podobá velké vysílačce. Že by měl satelitní telefon? Pokud se mi to nezdá, tak mi mohl alespoň nabídnout, ať zavolám mojí rodině a řeknu jim, co se stalo! Moji rodiče jsou sice na Havaji a oslavují dvacáté výročí svatby, takže by pro mě nebylo zrovna snadné přijet sem pro mě, ale to on vědět nemusí. Takhle se to prostě nedělá, nemůžu tomu uvěřit! Nemám ale čas mu cokoliv říct, protože už vešel dovnitř do chodby...

Jdu za ním. Došli jsme k části, kde se musíme plazit, ale teď je to mnohem snadnější, protože nás vede silné světlo jeho svítilny. Už jsme u schodiště vytesaného do kamene. Mnich si vezme latexové rukavice a řekne mi, abych tady počkala, než si jeskyni prohlédne. Jsem smutná z toho, že nemůžu znovu obdivovat krásné fresky, ale nemám nad tím mužem žádnou moc. Zatímco mnich podle mého podrobného popisu znovu objevuje to, co jsem já našla, dívám se na malovanou kobru. Hloubám se ve své zášti a přijde mi to jako celá věčnost... Pak ze zvědavosti pohladím malované šupiny. Malba je trochu popraskaná a na prstech mi zůstává velmi slabá vrstva pigmentu. Soustředím se na detaily uměleckého díla. Každá šupina byla velmi pečlivě namalována. Objevila jsem nějaký reliéf. Přirozený tvar skály podtrhuje trojrozměrný efekt. Žebrovaný, zvětšený krk. Pečlivě vytesané zuby. Mé prsty se přesouvají k oku, které se velmi podobá oku mnicha. Pod hadí zorničkou cítím jiný materiál. Otřu to místo prstem o něco silněji a barva se začne odlupovat. Pod ní se skrývá nějaká tvrdá obezdívka. Celá roztřesená odloupnu nehtem zbytek barvy, pod ní vidím bronzový trojúhelník s nepravidelnou základnou, jako by jej někdo odlomil. Nehtem se mi podaří ho vytáhnout a rychle si ho strčím do kapsy u kalhot. Na schodech už se totiž objevuje světlo baterky. Bratr Zachariáš přichází dolů po schodech, vrtí hlavou a něco mumlá. Zdá se být nespokojený.

„Nejlépe střežená tajemství se skrývají všem na očích... Co to znamená? Odhalí tyto dokumenty klíč?“

Aniž by mi věnoval pozornost, strká do tašky digitální fotoaparát a hned potom latexové rukavice... Jako by ho vyděsilo to, co viděl, odchází k východu a já nemám jinou možnost, než ho následovat. Vede mě zpátky přes hory, až dojdeme k dlážděné cestě. Celou cestu neřekne ani slovo. Krátce na to mávne na oslí povoz. Vozka zastaví a políbí mnichovi ruku. Ten mu na oplátku požehná a požádá ho, aby mě odvezl k pouštní dálnici, abych mohla stopovat do Alexandrie.

„Bi amrak, Abouna, k vašim službám, otče.“

Bratr Zachariáš mi stiskne rameno obrovskou silou a upře na mě své kobří oči.

„Ta jeskyně je na území mnichů. Chci, abys o tom místu s nikým nemluvila, dokud se nepomodlíme a místo znovu neprohlédneme. Dej mi své kontaktní údaje a já se ti ozvu, až přijde čas odhalit tento objev vědeckému světu. Zaručuju ti, že pak dostaneš svůj podíl pozemské slávy. Ale do té doby...“

Je pravda, co se říká. Zdání může klamat. Stiskne moje rameno ještě silněji, aby jeho výhružka byla jasná, ale jeho dobrosrdečný úsměv a kříž na krku jeho úmysl skrývá před zraky dobrého vozky, jehož bezzubá ústa se zkroutí do spokojeného úsměvu. Polknu a rychle šplhám do zadní části vozu plné čerstvě ostříhané ovčí vlny, ze které kape lanolin. Přes nos si natáhnu límec košile, abych tolik necítila ten strašný smrad vycházející z vlny, pot vystrašeného zvířete. Má snaha je ale marná. Vůz se kodrcá po cestě a já se schoulím do klubíčka a brečím únavou a smutkem. Ztratila jsem telefon a skútr, psychopatický mnich mi ukradl můj objev a už nikdy neuvidím Amiru, měsíční princeznu...

I přes ten hrozný zápach jsem v měkké vlně musela usnout. Vozka mi s širokým úsměvem poklepává na hlavu, abych se probudila. Ukazuje mi kozí stezku pod pouštní dálnicí. Pěkně mu poděkuju a pokračuju dál. Snažím se bojovat s bolestí ve všech svalech těla. Uvědomila jsem si, že se vůbec nechci připojit ke kolegům v Alexandrii. Musím se vykoupat a zbavit se zápachu, který mi ulpěl na vlasech a oblečení. Potom se nacpu sladkými „pusinkami“.

Prvního řidiče, který mi zastaví na kraji dálnice, se ptám, jestli si můžu půjčit telefon. Zavolám Johnovi, aby mě zachránil. V životě jsou chvíle, kdy musíte porušit své zásady. Pro jednou jsem ochotná přijmout pomoc od pohádkového prince...