Mé blogy

Jmenovala se Tormenta-příběh-kapitola6

Jmenovala se Tormenta-Christine Frasseto (kapitola6)
http://www.howrse.cz/      

Pan Horacio Cortès mě vede bludištěm tmavých chodeb až do velké místnosti zaplavené slunečním světlem z proskleného arkýře. Za oknem vidím překrásné nádvoří. Můj pohled přeskakuje z decentních orchidejí na růže s hedvábnými lístky a na záhony pestrobarevných květin. Otočím se zpět dovnitř a mé oči si musí zvykat na změnu světla. Ve vzduchu cítím vůni včelího vosku. Perfektně navoskované zlaté parkety odráží světlo na nábytek: velký vyřezávaný stůl vykládaný perletí a obklopený měkkými koženými křesly. Stěny lemují knihovny od podlahy až ke stropu plné starých knih a nejrůznějších starožitných předmětů. Z tohoto ukrytého místa dýchá luxus a vytříbenost, přestože je zastrčené uprostřed chudé čtvrti...

„Posaď se prosím,“ řekne Cortès a pokyne mi směrem ke křeslu naproti němu.

Přisune ke mně křišťálovou sklenici s limonádou, ve které cinkají kostky ledu. Pak se dlouze napije ze své sklenice a přitom si mě soustředěně prohlíží. Jakmile postavím svou sklenici zpátky na zdobený podnos, Cortès vytáhne z šuplíku průhlednou krabici z plexiskla. Obsahuje vybavení hodné zubního lékaře. Pak jeho ruka s dobře pěstěnými nehty ukáže na koženou podložku mezi námi. 

„Ukaž mi ten předmět.“

Neochotně si sundávám přívěsek a pokládám ho na podložku. Cortès si před oko dá zvláštní lupu a otáčí přívěskem pomocí jemné pinzety podobné těm, jaké používají filatelisté. Jeho tvář neprozrazuje žádný náznak emocí, žádný zvláštní zájem. Hádám, že to všechno je součástí jeho práce odborníka na starožitnosti... Pak přívěsek položí a jakoby mimochodem řekne:

„Tenhle kus šrotu nemá žádnou tržní hodnotu. Předpokládám ale, že to už víš.“

Pokrčím rameny.

„Není to zlato, jen stará kovová slitina. Tak jako tak není na prodej. Je to rodinné dědictví.“ „Dobrá tedy, řekni mi, co tvoje rodina o tom přívěsku ví,“ pokračuje pan Cortès. Sundá si zvětšovací čočku a usadí se do křesla s rukama položenýma na opěrkách.

Stručně mu povyprávím o výpravě mého předka Estebana ze Španělska do Argentiny, ale protože mě ten povýšenecký přístup dost otravuje, zapomenu zmínit, že tento kousek kovu přežil i požár...

„Takže tento předmět byl dovezen do Argentiny v roce 1878.“

„Správně. Teď byste mi zase mohl něco říct vy. Vyčetl jste z toho předmětu něco? A proč se pan Hannibal tolik zajímá o můj přívěsek?“

Jeho rty se zkroutí do tenkého, chladného úsměvu.

„Nadace společnosti Hannibal se velmi zajímá o Helénistické období. Předpokládám, že ses nikdy neučil starou řečtinu, mladý muži. Jinak bys poznal některé z písmen starořecké abecedy vyrytých na přívěsku.“ „Tenhle kousek kovu pochází z Řecka? Tak co proboha dělal ve Španělsku? Jak je starý? Víte, co je na něm napsané?“

„Zpomal, hochu,“ řekne Cortès a stále se usmívá. „Pro začátek, nevím, co je na něm napsané. Některé z těch vyrytých symbolů jsou skutečně v řečtině, ale samy o sobě nedávají smysl. Tento přívěsek je jen úlomek z něčeho většího. Nadace bohužel neví, kde se nachází ostatní části. A stejně jako ty nemám ponětí, odkud pochází nebo proč byl na konci 19. století ve Španělsku. Pokud chceš vědět, kdy byl vyroben a zjistit víc o jeho původu, budeš nás muset nechat prozkoumat ho v naší specializované laboratoři.“

Náhlý záblesk chamtivosti v jeho očích mi v hlavě rozezní poplašné zvony. Natáhnu se směrem k podložce pro přívěsek, ale Cortès ho vezme těsně přede mnou. Drží ho za koženou šňůrku a houpá s ním přede mnou, jako by mě chtěl zhypnotizovat. Úlisně zašeptá: „Po analýze ho samozřejmě dostaneš zpátky spolu s podrobnými výsledky. Nadace je velmi štědrá k těm, kdo pomáhají výzkumu historie.“

„To stačí. Vraťte mi ho,“ řeknu a snažím se zachovat v hlase klid a přitom natáhnu ruku.

„Copak bys nechtěl jezdit v krásném sportovním autě? Nebyli by snad tví prarodiče vděční za zasloužený důchod místo toho, aby se museli tahat do Buenos Aires a prodávat zvířata na trhu? Cena masa dnes není zrovna vysoká...“

Zmocňuje se mě nepříjemný pocit. Jak může Cortès vědět tolik o mojí rodině? A proč se tak zoufale snaží získat tento „bezcenný kousek šrotu“?

Cortès pomalu položí přívěsek na moji dlaň a jeho úsměv vystřídá výraz smutku.

„Jaká ztráta pro historii... Nicméně naše nadace by si ráda ponechala... něco jako fotokopii originálu. Slyšel jsi o 3D tisku? No, je pravda, že od finanční krize v Argentině se dotace pro univerzity poněkud omezily. Ale mé zdroje mi říkají, že vaše škola si na takové zařízení dělá zálusk. Snad by nadace mohla udělat menší gesto dobré vůle? A co kdyby ses mohl na vlastní oči podívat, jak tento stroj vytváří přesnou kopii čehokoliv, co do něj vložíš? Třeba v místnosti hned vedle této kanceláře...“

No teda... Myšlenky mi v hlavě poskakují jak gumové míčky. Moje zvědavost je na hraně a i když moc nevěřím tomuto až příliš dobře informovanému člověku, asi mě přece jen přesvědčil... Ale nakonec je to přece pro dobrou věc! 3D tiskárna na univerzitě? To by bylo skvělé! A dodržel bych slib mému dědečkovi, že přívěsek nikdy nespustím z očí, protože při kopírování budu u toho. Zatraceně, tak dobře!