Mé blogy

Ledový kůň-příběh-kapitola16

Ledový kůň-Christine Frasseto (kapitola16)
http://www.howrse.cz/   

Na cestě na autobus do Ulánbátaru mě překvapí profesor Temudjin a Salonqa. Přijel mě vyzvednout ve svém starém rozhrkaném autě. Bez nějakého vysvětlování se mě rovnou zeptá, jestli moje cesta sem měla smysl. Ukážu mu pomačkanou obálku a on jen spokojeně přikývne. Salonqa je naopak hodně upovídaná.

„Profesor Keusséoglou mi řekl, odkud pochází ty vyryté nápisy a válečky. Jsou z Makedonie, z období zhruba 350 až 330 před naším letopočtem. Nicméně ty geometrické symboly stále nedokázal rozluštit.“

„Pane profesore, co v té době věděli o matematice a geometrii?“

„V roce 600 př. n. l. Pythagoras definoval řadu klíčových pojmů, které se používají dodnes. Jsou to například celá čísla, mocniny, vlastnosti pravoúhlých trojúhelníků, pí, zlatý řez, pentagram atd. Převedl je také na čistě matematické komponenty. Řada esoterických společností, jako jsou například svobodní zednáři, si stále nárokuje Pythagorovy objevy a...“  Můj profesor o všem mluví s takovým zápalem, že bych mohl poslouchat celé hodiny. Teď se ale musím soustředit na náš hlavní úkol a tak, celkem přízemně, profesora přeruším hlasitým zakašláním. 

„Takže ty válečky pochází z doby, kdy Pythagoras definoval všechny tyto pojmy?“

„Rozhodně. Tyto znalosti se rozšířily na všechny důležité královské dvory té doby. Profesorům se v té době říkalo preceptoři. Věnovali se vzdělávání princů a šlechty ve filozofii, přírodních vědách, vojenské strategii...“

Přijíždíme na univerzitní parkoviště a profesor přestane mluvit. Hned jak vejdeme do knihovny, Salonqa mě nasměruje ke stolu zaskládanému knihami. Pak vezme můj notebook a položí ho na stůl před židli.

„Na obrazovce najdeš fotky kostěného válečku, klasické i 3D verzi. Rozostřila jsem písmo, které pan Keusséoglou označil za makedonštinu, ale které nedává žádný smysl. Nicméně je tam pořád spousta prazvláštních symbolů, kterým nerozumím. Teď je řada na tobě.“

Páni, celé to vypadá jako supernova. Otáčím obrázek všemi směry a hledám v rozmístění symbolů nějaký geometrický vzorec, aby v tom chaosu zavládl nějaký pořádek. Nic ale nenacházím. I když... všechny ty symboly jsou plné těch pravých úhlů, které Pythagoras tak zbožňoval. Po podrobném zkoumání napočítám 24 různých symbolů, všechny jsou ale složené z jednoduchých geometrických tvarů. Oddělím skupinu 18 symbolů s čárámi o stejné délce. Jsou uspořádány od okraje po okraj, v pravých úhlech, ve dvojicích, trojicích nebo čtveřicích a tvoří čtverce. Polovina z těchto osmnácti symbolů má tečku v rohu, pokud mají dvě čáry, tečku na prostřední čáře, pokud mají tři, a tečku uprostřed čtverce, pokud mají čtyři čáry. Najednou se začnu smát.

„Morpion Solitaire!“

Profesor se na mě zmateně dívá, tak mu vysvětlím, jak to myslím. „Připomíná mi to hru, kterou jsem hrál jako malý.“

Několika hlasovými příkazy oddělím devět znaků s tečkou od ostatních a poskládám je tak, že tvoří morpionovou mřížku z devíti čtverců, z nichž každý má tečku.

„Jestli můžu, tak v těch zbývajících symbolech vidím symetrii,“ říká profesor. „Podívej, prázdná mřížka,“ řekne a poklepe na klávesnici.

Spojím dohromady dva symetrické tvary a po zádech mi přeběhne mráz.

„Salonqo, kolik písmen má abeceda, kterou používali v Makedonii?“

„Dvacet čtyři. Osmnáct souhlásek a šest samohlásek, stejně jako starořečtina. Tady je,“ dodá a vyťuká něco na klávesnici. Na obrazovce se objeví abeceda.

Vytvořím mřížku, která spáruje osmnáct morpionových čtverců s osmnácti řeckými souhláskami. Pak souhláskami nahradím geometrické tvary na kostěném válečku. Potom procházím trojúhelníky a diamanty, u kterých předpokládám, že se jedná o samohlásky v různých možných kombinacích.

Salonqa, která se mezitím připlížila za mě, najednou vykřikne úžasem.

„Tady! Přibliž tuhle sekvenci. Pošlu to panu Keusséoglouovi. Myslím, že poznávám slovo na kovovém válečku...“

Άλογο του Αλεξάνδρου, ανίκητος στην πλάτη σας θα είναι αθάνατο δύναμη αστέρι.

Profesor Keusséoglou tu sekvenci sotva obdržel a už nám posílá zpátky překlad. Profesor Temudjin je tak ohromen, že dokáže jen mumlat:

„To je neuvěřitelné, je to...Battushigu, ta tajná zpráva je o někom, kdo je patrně tak slavný, jako je pro nás Čingischán! Je to Alexandr Veliký, jeden z největších dobyvatelů světa, a jeho slavný kůň Bukefalos!“  V tu chvíli se v rohu obrazovky objeví oznámení o nové zprávě. Instinktivně ji otevřu a když vidím, od koho je, skoro vyskočím z kůže. Je to Khubilai, bývalý student naší univerzity, který teď pracuje ve společnosti Hannibal Corp. Profesor Temudjin mu předal moji e-mailovou adresu spolu s mou žádostí hned po tom, co jsem odjel promluvit si s otcem. Z loajality ke svému bývalému profesorovi Khubilai souhlasil, že mi pošle fotky předmětů pořízené na místě nálezu těla jezdce zamrzlého v ledu. Kromě částí tkaniny a brnění je tam také kovový trojúhelník s vyrytými symboly, nějaké zlaté mince a dva svitky.

Zpráva od Khubilaie je stručná. „První z dokumentů je vojenská „propustka“ a druhý z nich je směnka. Oba dokumenty pocházejí z roku 326 př. n. l. a podepsal je generál Ptolemaios, vrchní velitel armády Alexandra Velikého.“

„Myslela jsem, že Ptolemaios byl prvním členem dlouhé dynastie egyptských faraonů, není to tak?“ ptá se Salonqa. „Je to tak,“ odpovídá profesor Temudjin. „Je to stejný generál, který se později, pět let po smrti velkého dobyvatele, stal králem Egypta.“

Profesor Temudjin nám pokyne, ať jdeme blíž, a ukazuje nám na obrazovce mapu území, které Alexandr Veliký dobyl po odchodu z Makedonie v roce 334 př. n. l. Ukazuje na město Alexandria Bukefalia ležící v dnešní oblasti Paňdžáb.

„Tady se odehrála poslední bitva předtím, než se jeho armáda v roce 326 př. n. l. stáhla. Alexandrův milovaný kůň Bukefalos zmizel a Alexandr na jeho počest založil město.“

Pak ukáže na pohoří Altaj a ukazuje cestu zpět směrem do Paňdžábu.

„Náš jezdec v ledu se pravděpodobně vydal touto cestou.“

Vracím se zpět k notebooku k překladu tajné zprávy, která je vyryta na kostěném válečku. „Koni Alexandrův, neporazitelný na tvém hřbetě ponese hvězdu síly nesmrtelné“

Zase ta zatracená hvězda... Vezmu fotku kovového trojúhelníku s ulomeným koncem a čtyřikrát ho zkopíruju. Pak všech pět částí otočím a poskládám je tak, aby se jejich základny dotýkaly. Výsledkem je přesně to, co jsem očekával: pěticípá hvězda... Hvězda nesmrtelné síly, pečeť všemocnosti, rozlomená na kusy. Po zádech mi proběhne mráz. To znamená, že Hannibal má jeden z úlomků té hvězdy a...

Zmocnil se mě strach, který je pravděpodobně iracionální, ale nedokážu jej ovládnout. Hlavou mi poletuje spousta „co když“ a nakonec dojdu k děsivému závěru:

Pokud John Fitzgerald Hannibal, který má k dispozici zpravodajskou síť, ohromné finanční prostředky a navíc nejvyspělejší technologii,

získá všechny části zlomené pečeti a poskládá je dohromady, a pokud najde i koně Bukefala...

Pak bude tak silný a neporazitelný, jako jeden z největších dobyvatelů – a diktátorů – na světě!

Musím ho zastavit! Jak ale můžeme já, Salonqa a profesor Temudjin bojovat proti Hannibalově touze po moci a obrovským prostředkům?

Vy, členové online Sítě, všichni ti, kdo jste ve svém oboru neznámí, stejně jako všichni z vás, kdo jsou ve svém oboru známí, lidé všech národností, vyzbrojeni svými znalostmi, ve všech oborech a se vší možnou podporou, doufám, že se k nám přidáte, abychom společně dokázali najít úlomky pečeti všemocnosti dříve než Hannibal. A doufám také, že dokážeme zabránit tomu, aby se mu do rukou dostala tak nebezpečná moc! 

Découvrez bientôt la prochaine histoire des chevaux légendaires !