Mé blogy

Jmenovala se Tormenta-příběh-kapitola3

Jmenovala se Tormenta-Christine Frasseto (kapitola3)
http://www.howrse.cz/    

Na desáté narozeniny mi přišel poštou dárek ze Šanghaje. Byl od mých rodičů, kteří byli věčně pryč a v té době měli zrovna turné v Číně. Poslali mi dálkově ovládané vrtulové letadlo, které bylo propojené dlouhým kabelem s něčím, co vypadalo jako starověký Game Boy. Radostí celý bez sebe jsem poskakoval po domě s letadlem v ruce a vydával hlasité zvuky motoru. Nakonec mě babička vyhnala ven svým velitelským „Raus!“ Tahle hračka přímo vyzývala k neobyčejnému dobrodružství. Představoval jsem si sebe jako hrdého a svobodného pilota mého letadla. Můžu si zaletět za rodiči na druhý konec světa, kdykoli se mi zachce. Můžu Argentinu nechat za sebou a navštívit neznámé země. Byl jsem hrdina, dobrodruh a zachránce. Shazování zásob jídla v chudých zemích nebo bombardování super padouchů, dokázal jsem cokoli. Stal se ze mě Antoine de Saint Exupéry. Doručoval jsem poštu pro Aéropostale v dobrém i ve zlém. Nebo Charles Lindbergh, první člověk, který dokázal přeletět Atlantik. Byl jsem neúnavným a nepřemožitelným pilotem. Nakonec jsem přistál... ve větvích stoleté žakarandy, kterou mí předkové zasadili u vjezdu na statek. Okázalé modré květy jakoby nade mnou tvořily oslňující oblohu a já přemýšlel, jak se mi podaří vyletět dost vysoko na to, abych své letadlo získal zpět. Samozřejmě jsem zkusil pořádně zatahat za kabel, ale podařilo se mi ho akorát utrhnout. Plán B byl vylézt na strom. Ale na první větvě, po kterých by se dalo šplhat, bych dosáhl jedině ze žebříku. A tak jsem se rozhodl jít na to jinak. 

Dlouze jsem zapískal na mou věrnou Tormentu, která se nonšalantně pásla pár set metrů ode mě. Když zaslechla mé volání, nastražila uši. Šťastně zařehtala a rozběhla se cvalem ke mně. Čumákem mi strkala do krku, okusovala mi vlasy a poskakovala kolem mě, chtěla si hrát. Dalo mi zabrat vysvětlit jí, že ji chci použít jen jako stoličku, ale nakonec se mi podařilo ji uklidnit a postavit ji pod větve žakarandy. Postavil jsem se na jejím hřbetě, natáhl ruce, chytil se větvě a přitáhl se nahoru jako opice. K letadlu jsem musel vyšplhat ještě o kousek výš. Po několika manévrech, kterými jsem shodil spoustu květů, se mi podařilo dostat k letadlu a uvolnit ho. Vítězně jsem vykřikl, ale v té chvíli mi uklouzla noha. Padal jsem dolů, odrážel jsem se od větví jako přezrálé ovoce. Nakonec jsem dopadl na zem v oblaku modrých okvětních lístků. Plody mé práce byly jedno letadlo a dvě zlomené holenní kosti. Byl jsem příliš v šoku na to, abych volal o pomoc. Naštěstí pro mě začala Tormenta dělat bouřlivý rámus a přivolala tím pracovníky na statku.

Následující týdny zotavování určily mou budoucnost. Samozřejmě jsem nemohl jezdit na koni nebo chodit do školy, ale ze všech sil jsem se snažil opravit své letadlo. Použil jsem součástky z jiných elektrických hraček, které mi přinesli soucitní spolužáci, nástroje zapůjčené od pracovníka, který mě našel pod stromem, a také rady nasbírané od modelářů a RC nadšenců. Nakonec se mi podařilo letadlo úplně předělat a tentokrát nepotřebovalo k řízení spojovací kabel. Během dalších let před maturitou, když bylo počasí příliš špatné na to, abychom s Tormentou dováděli v pampách, jsem se bavil vylepšováním letadla: používal jsem lehčí a tvrdší materiály, prodlužoval délku letu a dosah dálkového ovládání... dokonce jsem na něj namontoval ruční kameru a přišel na způsob, jak letadlo ovládat z notebooku. V posledním ročníku na střední škole můj učitel přesvědčil dědečka, aby mě přihlásil na univerzitu v Buenos Aires. Řekl mi, že mysl tak zvídavá a bystrá, jako je ta moje, může při objevování nových technologií jen vzkvétat... a že bych taky mohl zmenšit svůj létající tank!

Takže proto teď studuju nanotechnologii a tolik se zajímám o drony, ať už létají, plazí se nebo se kutálí. Nemůžu se dočkat, až se dozvím všechno o tom robotovi, kterého vytvořili studenti v dalekém Mongolsku...