Mé blogy

Ledový kůň-příběh-kapitola15

Ledový kůň-Christine Frasseto (kapitola15)
http://www.howrse.cz/   

Když se probudím, na mokrou stepi svítí slunce. Šikmé paprsky světla pronikají přes tono, dřevěnou korunu, která slouží zároveň jako průduch pro kouř a opora celé konstrukce. Celý zmatený několikrát zamrkám, pak vstanu a vydám se k východu z jurty.

Začnu otevírat dveře a všimnu si, že už na rukou nemám obvazy. Hloupě se dívám na černomodré konečky svých prstů. Pak se seberu a udělám pár kroků po nasáklé zemi. Je skoro soumrak. Muži se museli rychle vrátit ze své poutě a pomáhají při společných pracích, jako je nahánění zvířat, sušení koberců, závěsů, nábytku a sbírání všech možných věcí. Ke kočovnému životu patří nejistota spojená s tím, kde kočovníci žijí. Rozdíly teplot v rozmezí od -40 ° do +40 °, nutnost stěhovat se s každým ročním obdobím a někdy i častěji, pokud je třeba najít nové pastviny. Nemluvě o nepředvídatelných projevech přírody, jako byla například tato náhlá bouřka. Obdivuji sílu mého lidu. Tu neochvějnou solidaritu v těžkých časech. Neuslyšíte je stěžovat si. Naopak, začnou zpívat hrdelní zpěvy, aby se povzbudili. Moje sestřičky mě uviděly a běží ke mně, skřehotají přitom jako divoké husy. Vrhají se na mě, shodí mě na zem a zasypou polibky. Jejich smích mi zvoní v uších. Najednou se objeví stín, který zakryje poslední slabé paprsky světla. Smích sester utichne. Rozprchnou se stejně rychle, jako se předtím seběhly, a já prudce vstanu a stojím tváří v tvář svému otci. 

Dlouho se na mě nezúčastněně dívá. Pak pomalu otevře svou náruč a obejme mě, což s úlevou přijímám. Stále mlčí a pokyne mi, abych s ním šel do jurty a posadil se. Jsem vyděšený k smrti, ale snažím se nedat to na sobě znát. Otec vytáhne z kapsy kovovou krabičku, otevře ji a podá mi ji. Co je to? Šňupací tabák? Znamená to, že mě považuje za muže? Ruce se mi trochu třesou. Vezmu si špetku tabáku, dám si ho na hřbet ruky mezi palec a ukazovák a šňupnu ho. Bojuju s náhlým záchvatem kýchání, zatímco otec s naprostým klidem šňupe svůj tabák, jako vždy. Říkám si, jestli si na tento mužský rituál vůbec někdy zvyknu. Když konečně přestanu kýchat, podívám se nesměle na mého otce a čekám, až začne mluvit. „Mluvil jsem s tvou matkou.“

Pak následuje dlouhé ticho. Úzkost mě uvnitř nahlodává jako hladová krysa. Potom vážným tónem pokračuje:

„Je mi líto, že sis nevybral život kočovného pastýře jako tvůj otec a tví předkové před ním. Dokonce jsem se modlil k Tengri a doufal jsem, že tě přivede k rozumu. Rozhodl jsem se ale respektovat tvou volbu.“

Srdce mi přeskočilo, to jsem opravdu nečekal. Můj otec si lehce povzdechne, pak vstane a odchází z jurty. Já také okamžitě vstanu a pokloním se mu jako výraz vděku. Pak vytáhne z kapsy kabátu srolovanou obálku a strčí mi ji do kapsy.

„Dávej na sebe v Americe pozor.“

Pak rychle odejde z jurty bez jediného slova. V životě jsem ho neslyšel říct tolik slov najednou. Rozmotám obálku, kterou mi dal, a otevřu ji. V obálce je podepsaný formulář, který mi jako nezletilému umožňuje studovat na MIT. Je tam také svazek pomačkaných mongolských bankovek v malých hodnotách. A je to tu zas. Oči mě štípou a cítím, že se do nich tlačí slzy. Tentokrát je nepotlačuju.