Mé blogy

Ledový kůň-příběh-kapitola14

Ledový kůň-Christine Frasseto (kapitola14)
http://www.howrse.cz/  

Cítím se, jako bych šel už celou věčnost a opravdu začínám ztrácet sílu. Tu věc, kterou jsem dostal od mého profesora a která se tvářila jako kobliha, už jsem dávno snědl. Doufám, že nejsou moc daleko. Sněhu na zemi ubývá, tu a tam už vykukují lístečky trávy, které vábí jaro svou naléhavou touhou růst. Ve větru se nese zvuk bečení a lidských hlasů. Už jsem skoro tam. Konečně! Vyjdu na pahorek a naskytne se mi nádherný pohled. Slunce zaplavuje překrásné travnaté údolí, kterým protéká řeka. Je to nová pastvina, kterou náš kmen vybral, a dobytek, ovce i koně se už nemohou dočkat, až ochutnají čerstvou trávu a pastvinu si horlivě užívají. Jejich energie dodává sílu i mě a brzo tak dojdu do tábora.

Poznávám svého otce, který už s Gambatem a několika dalšími muži z našeho kmene zatlouká kůly na ohrady pro ovce. Ostatní roztahují vypouklé síťované pláty do kruhu a rozkládají je jako akordeony. Potom připevní velké tyče svázané dohromady k ústřední koruně jako tyče v deštníku, celou konstrukci zvednou a postaví ji na dva hlavní pilíře. A úplně na konec se celá samonosná konstrukce připevní pomocí několika pevných uzlů z koženého provazu. Často říkám, že mongolští kočovníci jsou stepní námořníci! 

Vidím matku, jak na zemi roztahuje plstěnou střechu, a šťastně jdu k ní. Její oči jiskří, na tváři jí září široký úsměv, ale na objetí si budu muset počkat, až bude práce hotová. Vezmu sloupek, zasunu ho do plsti a pomůžu sousedům zvednout a natáhnout těžké plátno na rám. Usadíme ho na ústřední korunu a pak ho pevně přivážeme. Potom rozmotáme boční plstěné stěny přes kruhový rám až po vchodové dveře a také ho přivážeme. Uvnitř jurty babička a sestry roztahují koberce na dřevěné podlaze a čekají, až muži přinesou kamna, postele a truhly na obvyklá místa.

Když si všichni sousedé navzájem pomáhají, zabere to jen dvě nebo tři hodiny postavit všechny jurty a zatopit v kamnech. Starší pak obětují mléko nebeskému otci Tengri, našim předkům a strážným duchům, aby dohlíželi na naše stáda a na obyvatele jurt. Vrhnu se na sladké koblihy, které mi přinesly moje sestry. Mluví jedna přes druhou a chtějí mi říct o všech dobrodružstvích, která zažily. Pak se zničehonic ozve hlasitá rána. Psi začnou hlasitě výt jako o život. Najednou se přižene hrozná bouřka a step zasype prudký déšť. Pro nás je bouřka stejná katastrofa, jako by na naše stáda zaútočili vlci. Přes podlahu jurty už tečou proudy vody a koberce jsou nasáklé. Panický křik žen a dětí mě donutí jednat. Sestrám nařídím, aby si vlezly do postele a zůstaly tam, dokud se nevrátí dospělí. Pak vyběhnu z jurty a běžím pomáhat ostatním.

Matky shromažďují děti a odvádějí je do jurt. Ovce v ohradě mečí hrůzou a šlapou jedna přes druhou. Voda stoupá závratnou rychlostí. Proč jsou už zavřené v ohradách, když je noc ještě tak daleko? Kde je můj bratr, můj otec a ostatní muži z kmene?

To ne! Museli odejít vzdát hold prastarému stromu na vrcholu sousední hory. Na větve přivazují stužky z barevné látky a modlí se k duchům našich předků a duchům přírody za bohaté jaro. Než se vrátí zpět, tak bouřka utopí i ryby v řece! Někdo musí ovce dostat ven z ohrady! Hlasitě zapískám a okamžitě uslyším řehtání, které bych poznal vždy a všude: Altaïr vzdoruje rozbouřené přírodě a běží ke mně. Obejmu ho kolem krku a pak pomocí techniky, kterou jsem se naučil jako mladý jezdec ve stepích, přehodím nohy přes jeho bok a naskočím mu na hřbet. Tisknu ho nohama a nasměruju ho k ohradám se zvířaty. Altaïr se udatně probíjí proudy vody a jeho kopyta rozstřikují vlny bahnité vody všude kolem nás.

Dostáváme se až k ohradám. Vytrhnu lana z brány v ohradě, ovce vyběhnou ven v nepopsatelné panice a odstrkují nás z cesty. Ženou se dopředu v proudu, který je tak hustý jako vlny deště padající na naše hlavy. Míří přímo do rozbouřené řeky. Úplně se zbláznily! Stisknu Altaïrovy boky, tryskem doženeme ovce a dostaneme se do čela stáda. Altaïr se před ně postaví a donutí je změnit směr. Výborně, můj skvělý Altaïre. Tlačíme je zpátky směrem proti proudu. Nejlepší místo pro ně bude na svazích hory. Až bouřka skončí, budeme je muset hledat a doufat, že nás nepředběhnou vlci. I tak je ale lepší přijít jen o pár ovcí, než ztratit všechny. To nás naučil můj otec. Najednou za sebou slyším zoufalé mečení. Déšť je tak silný, že je za bílého dne najednou tma. Dál jedu na slepo, řídím se jen zvukem. Najednou země pod kopyty mého koně zmizí. Brodí se přívalem bahna, který nás neúprosně tlačí směrem k řece. Před námi se ve vodě něco plácá – určitě to bude jehně. Pobízím Altaïra, aby se k němu zkusil dostat. Předloktím chytnu jehně, vytáhnu ho Altaïrovi za krk a držím si ho na hrudi. Můj hřebec bojuje ze všech sil a nakonec se mu podaří dostat se z proudu bahna na pevnou zem. Odfrkne si a instinktivně se vrací zpět do tábora.

Bouřka skončí tak náhle, jako začala. Na zemi znovu dopadnou bledé paprsky světla. Když už jsme z nejhoršího venku, cítím, jak se adrenalin pomalu vytrácí. Celý zmatený vyrážím zpět k jurtám, abych zhodnotil rozsah škod. Jako kdyby náš tábor byl plachetnice uprostřed tajfunu, zuřivá bouře odnesla všechno, co nebylo pevně přivázané. Všude jsou rozházené věci: pověšené prádlo, rozbité nádobí, sedla, polámaný dřevěný nábytek... s křikem ke mně běží žena a za ní další. Vrhne se na mě a vytrhne mi z náruče to jehně, které se kroutí a slabě sténá. Celou dobu jsem ho měl pevně přitisknuté na hrudi.

„Taitchou!“ opakuje pořád dokola a pláče úlevou.

Uvědomím si, že to jehně vlastně není jehně, ale Taitchou, její nejmladší syn. Teprve nedávno se naučil chodit a podařilo se mu uniknout z dohledu matky. Vydal se na průzkum nového tábora a proud deště a bahna ho odnesl pryč. Díky bohu, že mi Altaïr pomohl s jeho záchranou! Pod víčky se mi začínají mihotat tmavé tvary a pak cítím, jak mě někdo tahá z koně dolů a táhne mě do jurty...