Mé blogy

Jmenovala se Tormenta-příběh-kapitola9

Jmenovala se Tormenta-Christine Frasseto (kapitola9)
http://www.howrse.cz/     

Když babička Helga poprvé viděla statek, vykřikla: „Ach, mein Ramundo, koně ve vašich pampách jsou jako barevné květiny v zahradě...“

Nevím, proč se mi najednou v hlavě vynořila tahle rodinná legenda. Přes noc jsem urazil kus cesty. Autobusem, stopem, náklaďákem a pak pěšky. Chci se dostat zpátky na statek. A nasbírat tam ty nejkrásnější květiny. Každý rozumný člověk by řekl, že je to čiré šílenství. Je to první místo, kde by mě hledali. V domě se ještě svítí. Dokážu si představit, jakou starost by měli prarodiče, kdyby přijela policie a řekla jim, že jsem zmizel. Co hůř, kdyby přišli Hannibalovi muži a vyhrožovali jim. Ale pokud mám utíkat, neumím si představit, že bych utíkal sám. Tiše se plížím do sedlárny lehce nasvícené měsíčním světlem. Beru celý postroj, poněkud mě překvapila neobvyklá váha sedla. Pak vyklouznu ven a jdu k výběhu koní. Nemusím Tormentu přivolávat pískáním. Vycítila mou přítomnost a dychtivě řehtá, plná radosti a očekávání. „Ticho, Tormento,“ říkám jí a něžně ji hladím. Poskakuje radostí. „Tohle není hra. Máme před sebou opravdu dlouhou cestu...“ 

Při sedlání zjišťuju, že bočnice sedla jsou plné neočekávaného nákladu. Měsíc zahalily mrakya tak pracuju jen po hmatu. Na dotek poznávám měch na vodu z jemné kůže a zásoby jídla. Dědeček asi vytušil, že se vrátím... Nastrkám všechno do batohu a pak zavřu ohradu. Jednu nohu zasunu do třmenu a zvednu se do sedla zakrytého tlustou ovčí kůží. Jsem opravdu rád, že jsem si nechal dědovo staré gaučovské sedlo. Je to opravdové křeslo. Jen si představte, jaké to muselo být pro gauče, když trávili nejméně 6 až 8 hodin denně na koni a při přesouvání stád museli spát pod hvězdami, obzvlášť při výpravách za letní pastvou. Stačilo sundat sedlo z koně, položit ho na zem a rozmotat ovčí kůži s vlnou a rázem máte neuvěřitelně pohodlnou postel. Naposledy se podívám na náš statek a i když se snažím vzdorovat, v očích mě začnou pálit slzy z pomyšlení, že už nikdy neuvidím své prarodiče. Vzchopím se, představuju si, že jsem tvrdý gaučo a poněkud zahanben svou sentimentálností pobídnu Tormentu do cvalu. Míříme spolu na jih do divočiny, kde mě žádný z Hannibalových nohsledů nemůže najít. Hvězdám nabídnu něco jako modlitbu a požádám je, aby dávaly pozor na babičku a dědu. A taky na Battushiga, profesora Temudjina a všechny, kteří chtějí zhatit Hannibalovy ďábelské plány...

Přichází úsvit a slunce vyhání indigový inkoust z oblohy. Vysokou trávu nejdřív zaplaví třpytivě bílá, pak mlhavě oranžová a nakonec její stébla obléknou plně zelený odstín. Jak dlouho už s Tormentou procházíme nekonečným mořem trávy? V dálce slyším motor traktoru. Brzy se k němu přidávají další. Tady východ slunce neoznamuje kohout, ale tyhle obrovské stroje, které obdělávají rozlehlá pole. Prérie, kde se pasou tisíce kusů dobytka, postupně ustupují intenzivnímu zemědělství. Pěstuje se tu hlavně geneticky modifikovaná sója, „zelené zlato“, hlavní vývozní artikl naší země. Geneticky upravená pšenice, kukuřice a slunečnice je odolná všem známým insekticidům, což umožňuje dosáhnout vyšších výnosů. Ale jejich semena jsou sterilní a nelze je další rok zasadit. Farmáři je musí znovu nakupovat od bezohledných nadnárodních společností. Ultra výkonnost, to ano, ale co když nám všechno to intenzivní, krátkodobé zemědělství země vrátí i s úroky? To mi připomíná Tiaga, který kromě pacifismu také bojuje za životní prostředí a antiglobalizaci – pokud ovšem zrovna s někým neflirtuje! Usmívám se i přes zoufalství a osamělost, které se na mě lepí. I přes skutečnost, že moje cesta do neznáma je jednosměrná jízdenka pryč od všeho, co je mi drahé. Jako na protest Tormenta zavrtí hlavou ze strany na stranu a lehce vykopne, jakoby se mě ptala „A co já? Já ti nejsem drahá?“ Pobízím ji, aby se znovu dala do pohybu a hladím ji po krku.

„Už jsme skoro u řeky, kde se můžeš napít a trochu si odpočinout. Já bych si rád dal zastávku v boxech a nějakou svačinku. Co myslíš?“

Tentokrát Tormenta přikyvuje a tak ji nechám volně běžet. Věřím jí. Já se zatím protáhnu a promasíruju si bolavý krk. Snažím se setřást strach ze své nejisté budoucnosti.