Mé blogy

Ledový kůň-příběh-kapitola13

Ledový kůň-Christine Frasseto (kapitola13)
http://www.howrse.cz/   

Z kolejí odcházím s těžkým srdcem. Opravdu bych měl zbývající část noci využít ke spánku, ale hlavou mi běhá tisíc myšlenek, takže nejspíš nebudu moct usnout. Toulám se v liduprázdných ulicích, kolem mě stále stejné budovy z betonu, které postavili Sověti v 70. letech. Nohy mě ze zvyku vedou k univerzitě. Čipovou kartou se dostanu do knihovny – místa bádání a útočiště pro studenty trpící nespavostí. Nikdo tu není. Vydávám se směrem k oddělení historie a čtu cedulky na regálech, dokud nenajdu sekci starověké historie. Pak přejíždím ukazovákem stále zabaleným v potrhaných obvazech po hřbetech knih. Prozradí mi některá z těchto starých knih, co ten starověký jezdec dělal v Mongolsku mezi vrcholy pohoří Altaj?

„Nemůžeš spát, mladý Battushigu?“

Vykřiknu překvapením a otočím se za tím hlasem. Za horou knih naskládaných na stole poznávám známou hlavu bez vlasů.

„Profesore Temudjine!“ „Přisedni si a pověz, jaké odpovědi hledáš. Mám tady v termosce nějaký čaj.“ 

Párkrát si srknu slaného čaje a pak se mi podaří vyslovit několik nesrozumitelných slov. Profesor se usměje ještě víc a kývne hlavou, abych pokračoval. Hráz se protrhla. Řeknu mu o svých obavách, o odjezdu do Ameriky a o tom, že mám všechno, co znám, nechat za sebou. O tom, že nejsem dost dobrý a že se musím postavit svému otci... Když konečně dokončím svou zpověď, profesor se s laskavým výrazem ve tváři rozhlédne po regálech s knihami.

„Je zajímavé, že jsi přišel hledat odpovědi právě sem, mezi všechny ty staré knihy. Víš... ‚svět je jako kniha a ti, kdo necestují, si čtou jen na jedné stránce‘. To řekl svatý Augustin, berberský křesťanský teolog a filozof z 5. století.“

Přikyvuji. Profesor zná mou touhu po znalostech a ví, jak ze mě dostat to nejlepší. Nalévá mi další čaj a ptá se: „Co tě přivedlo do oddělení starověké historie? Náhlá touha po moudrosti?“

„To ne, profesore. Vysvětlím vám to,“ pokračuju, otevírám notebook a pak mu ukazuju fotky válečků, které jsem našel.

V nekonečné záplavě slov mu řeknu vše, co jsme se Salonqou zjistili. Když zmíním její jméno, v očích profesora se zableskne, ale komentář si nechá pro sebe a dál mě pozorně poslouchá. Když domluvím, dlouhou dobu jen mlčí. Potom zamumlá jméno.

„Khubilai. Byl to jeden z našich nejlepších studentů a pracuje pro Hannibal Corp. Stará se o bezpečnost počítačových systémů. Myslím, že už jsem se o něm dřív zmiňoval, vlastně docela často. Chceš, abych tě s ním spojil? Mohlo by ti to pomoci vyhnout se případnému nebezpečí, kdyby ses pokoušel získat informace na vlastní pěst. Hannibal Corp je nebezpečně dobře informovaná a mocná společnost.“ Jeho nabídku s díky přijímám. Potom profesor vytáhne ze svého starého kufříku něco zabalené do mastného papíru.

„Jez. Na cestu zpátky do stepí budeš potřebovat sílu.“

Snažím se odmítnout, ale marně. Vím, že nemám šanci. Takže mu poděkuju, uctivě se ukloním a odejdu z knihovny. Pomalu jdu zpátky městem, které se už pomalu probouzí, a zamířím k autobusové zastávce. Jsem rád, že jsem si popovídal s mým učitelem. Teď už zbývá jen promluvit si s mým otcem!

Když ale konečně dorazím do tábora mé rodiny, chce se mi křičet zoufalstvím – nikdo tu není! Zřejmě se rozhodli přestěhovat tábor a během dvou nebo tří hodin dokázali rozebrat jurty a zabalit všechny věci. Na zemi vidím stopy kopyt a kol vedoucí směrem na jih, ale netuším, kam se vydali. Nahlas si povzdechnu a rozhodnu se vyšplhat na kopec, který je stále ještě pokrytý sněhem, abych měl lepší výhled. Odraz slunce od ledu mě oslňuje a tak si rukama chráním obličej. Vidím velkou tmavou skupinu lidí, jak se pohybuje krajinou. Celý kmen a stáda zvířat jdou pospolu ve velké skupině. No dobře, jestli je chci dohnat, tak si asi budu muset pospíšit...